|
|
„Veletržák“ žije: Sekal i Kokoschka!
Ve Veletržním paláci v Praze má návštěvník konečně pocit, že
je v galerii. V živé, fungující galerii evropského střihu,
která se aspoň trochu začíná podobat příbuzným podnikům ve
Vídni, v Berlíně nebo v Paříži. Aktuálně tu běží minimálně
tři výstavy, které stojí za prohlídku: Oskar Kokoschka,
Stanislav Kolíbal, Zbyněk Sekal.
Oskar Kokoschka (1886–1980), který vyšel z fauvismu a
expresionismu, byl v Praze jistý čas doma, prožil tu
předválečné roky 1934 až 1938. Právě na ně se nynější
výstava soustředí.
Kokoschka: Praha
Nejde tedy o retrospektivu, jen o výsek z bohatého mistrova
díla. To je sice škoda, ale v rámci možností českého
výstavního provozu díky i za to. Jádrem je šestnáct
velkoformátových pohledů na Prahu, na její typické
dominanty, jako jsou Malá Strana, Staré Město, Vltava,
Karlův most. Jde o výjevy lehce zamlžené, barevně mihotavé,
ale nikoli melancholické nebo depresivní, jak by doba
nastupujícího hitlerismu mohla žádat. Kokoschka maloval ze
sebe, ze svých hlubinných, jasně vitálních, harmonických
tvůrčích rezervoárů, jen minimálně podléhal dobovým náladám
v politice a společnosti. Ty jsou naopak dobře patrné v
materiálu, který výstavu jednou funkčně prodlužuje, jindy
pak uměle nastavuje. Například ve slavných fotomontážích
Johna Heartfielda nebo v dokumentárních průhledech směrem k
divadlu E. F. Buriana a Voskovce & Wericha. Divák má nakonec
dojem, že výstava, pojmenovaná Oskar Kokoschka a Praha (trvá
do 28. června), přeje víc druhé části názvu, tedy hlavnímu
městu, a funguje tak spíš jako lákadlo na turisty než jako
komorní připomínka Kokoschkova malířského génia.
Kolíbal: devadesát
To přehlídka k letošním devadesátinám Stanislava Kolíbala má
jasný formát. Věnuje se autorovým menším pracím, především
jeho realizacím na papíře, ale i drobné plastice – viz název
Kresba za kresbou. Výstava (trvá do 3. května) drží pevně
pohromadě, bere sílu z řádu. Ostatně jako celé Kolíbalovo
dílo, které se pohybuje přesným krokem mezi minimalismem,
geometrickou abstrakcí a konceptualismem. Kombinace a
variace čar a ploch, jejich překrývání, výřezy, lámání a
ohýbání, násobení, dělení, drobné odchylky a výjimky z
pravidla. A k tomu minimální barevnost, respektive důvěra v
základní kombinaci bílé a černé, případně šedé nebo hnědé.
Jde o umění, které se obejde bez gest a stylizace, o umění
řekněme architektonické nebo strukturalistické, na pohled
chladné, ozřejmující proces výstavby i logiku výsledné
stavby – a nejen díla, i života. Zatímco Kolíbalova
retrospektiva, kterou hostil Pražský hrad na přelomu let
2012 a 2013, vyvolávala dojem skoro povinné bilance, nynější
výstava má v sobě zvláštní lehkost, volnost, průzračnost
skoro metafyzické ražby.
Sekal: ateliér
A Zbyněk Sekal (1923–1998)? Sedmnáct let po mistrově smrti
se přestěhoval do Veletržního paláce jeho vídeňský ateliér.
Kostka pojatá jako umělecké dílo. Příbytek pro filozofa.
Anebo kafkovské doupě, jak napovídá průvodní text. Jsou tu k
vidění pečlivě vyrovnané nástroje i materiál, je tu zřejmá
metoda. A když návštěvník ateliér obejde, potká se osobně s
ukázkami hotového díla. V něm se míchají vlivy postkubismu,
existencialismu, ale i abstrakce nebo surrealismu. Sekalovy
objekty jako hlavy, figury nebo typické schránky mají
úzkostný, introvertní náboj. Působí podobně odtažitě,
chladně jako Kolíbalovy kresby, ale spíš než do osvobodivé
výšky se napřahují do vlastních hlubin. Nehledají světlo,
ztrácejí se ve tmě. Objekt Ateliér Sekal (k vidění do 31.
prosince) má něco z energie černé díry: návštěvníka
nenabíjí, ale vysává. Každopádně funguje. Skoro se chce
říct, že razantněji než Kolíbal i Kokoschka dohromady…
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik |
