|
|
 Jak z Berlína vypravili poslední židovský transport
Válečné transporty Židů do vyhlazovacích táborů jsou dobře
zdokumentovány a nejednou je zobrazili i filmaři. Ukázali,
jak si málokdo uměl představit, že konečným cílem je smrt.
Takový osud čekal i poslední zbyteček berlínských Židů,
kteří až do jara 1943 unikali tragickému údělu svých
souvěrců – jenže toho roku měl Hitler k narozeninám dostat
hlavní město zcela zbavené židovského etnika.
Snímek Poslední vlak (úterý 21. dubna, ČT2, 20.55) se
soustředí na osazenstvo jednoho z vagonů, různorodou sestavu
lidí náhodně sehnaných do jediného chumlu – od kojenců po
starce, od ortodoxně věřících až k lidem nábožensky vlažným,
zastoupeny jsou nejrůznější profese, boxer i lékař,
klenotník i bavič. Film se soustředí na stále napjatější
vztahy mezi nimi, na bezmoc a apatii.
Režie se ujali Josef Vilsmaier, německý tvůrce dobře známý
svým zájmem o éru nacismu (například Stalingrad), jenž si
navíc přibral ještě kameru, a Dana Vávrová, někdejší dětská
hvězdička, proslavená zejména Leontýnkou z Lipského komedie
Ať žijí duchové. Pečlivě a svědomitě rozdávají hodnotící
znaménka, přidržujíce se přitom osvědčených klišé nejen v
přiblížení houstnoucího zoufalství, ale také skutků, jich se
dopouštějí lidé zvenčí.
Takže se opět setkáváme s nacisty usměvavými, dokonce s
tvářemi andělsky nevinnými, kteří chladnokrevně vraždí
(velitel transportu), ale vidíme také německé vojáky
vracející se z fronty, již zhnusené válčením a ochotné
vyčerpaným Židům poskytnout jídlo. Narazíme na ukrajinské
hrdlořezy v německých uniformách, nechybí polský
antisemitismus.
Snadno postřehneme, jak tvůrci rychle sklouzávají do područí
dojemného melodramatu, hlavně při líčení nesnesitelných
poměrů ve vagonu. Svátečně oblečení lidé záhy ztrácejí
důstojnost, vidíme je ploužit se ve spodním prádle, strádají
horkem i žízní, namačkáni jeden na druhého, aniž by měli
zajištěny základní potřeby – v jednom kýblu mají vodu, druhý
jim má sloužit jako záchod. Uvědomují si, že jejich život
přestal mít jakoukoli hodnotu, že se proměnili v bezcenné
zboží přepravované z jednoho místa na jiné.
Zbyly jedině sny a vzpomínky: malá dívenka, která prokáže
neuvěřitelnou chladnokrevnost při střetu s přívětivě
výhrůžným šéfem transportu, jenž vyšetřuje, kdo za jízdy
otevřel dveře vagonu, stále sní o kariéře baletky. Dospělým
se vynořují okamžiky, kdy se cítili šťastni, jako třeba
boxer po výhře nad árijským soupeřem, kdy bavili publikum,
kdy se ještě mohli věnovat svému povolání či prožívali
citové okouzlení, kdy se toulali přívětivou přírodou...
Jan Jaroš, filmový publicista
|
