|
|
 Malé
zázraky všedního dne
Slovenský režisér Juraj Lehotský, jenž na sebe upozornil již
zpola inscenovaným dokumentem Slepé lásky (2008), debutoval
v čistě hrané tvorbě snímkem z roku 2013 Zázrak (pondělí 13.
dubna, ČT2, 21.45), který vznikal mimo jiné v koprodukci s
Českou televizí. Lehotský se opět přidržel
dokumentaristického náhledu – dokonce do té míry, že dění
nahlíží důsledně zvnějšku, aniž by je jakkoli vysvětloval,
hledal motivační pozadí nebo se dokonce snažil diváka emočně
vtáhnout.
Tomu odpovídá i zdlouhavě vyznívající způsob snímání.
Ponejvíce statická, pouze registrující kamera Nora Hudce s
důrazem na omšelý prostor a přítmí zachycuje výraz tváří a
často nefungující mezilidskou komunikaci, avšak vyhýbá se
tomu, aby vnikala pod zaznamenávaný povrch či jej dokonce
interpretovala. Tomu odpovídá (ne)herecké ztvárnění postav,
které zjevně má evokovat „opravdovost“, avšak někdy
sklouzává k hlasové proklamaci.
Hrdinkou příběhu je zhruba patnáctiletá Ela (zdá se, jako by
její představitelka Michaela Bendulová ztvárňovala variantu
sebe samé), jež se kvůli sporům s matkou a jejím novým
partnerem, samozřejmě blíže nespecifikovaným, ocitá v
polepšovně. Elu sotva označíme za konfliktní osobnost, spíše
ji poznamenává lhostejnost, nezájem jakkoli spolupracovat,
dává najevo neochotu cokoli změnit, připravena kdykoli
utéci. Přitom jí stěží přisoudíme nějaké psychopatické nebo
sociopatické rysy. Spíše lze uvažovat o zcela nevyzrálé
osobnosti, která ještě nedomýšlí složitosti své budoucí
existence, jak lze hodnotit některá impulzivní rozhodnutí
(ať již se jedná o vážně míněnou nabídku postaršímu milenci,
aby ji prodal kuplířům a splatil své dluhy, nebo o
rozhodnutí odložit v porodnici dítě). Právě v obou těchto
uzlových okamžicích jako by se probouzelo její svědomí či
cítění, když se – dosud více či méně v náznaku – pokouší
vzít osud do svých rukou. Avšak není vyloučeno, že si tu
můžeme domýšlet významy, které v hrdinčině chování nemusí
být vůbec přítomny.
Zázrak se vyznačuje dramaticky účinnou nápodobou svého druhu
reportážního stylu (jak to známe třeba z filmů bratří
Dardennových) včetně ne vždy srozumitelných rozmluv a
přisprostlé mluvy. Vykreslení rozličných prostředí i
portréty lidí s nimi spojených je ale mimořádně sugestivní.
Lehotský vyhotovil řekněme klinickou zprávu o jednom
„převýchovném“ případu, k jehož plnému pochopení i prožití
si divák musí sám prošlapat cestu.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
