|
|
Uvěřitelné příběhy zbytečných postav
 Spisovatel
Jiří Šimáček, který zaujal již svými předchozími prózami
Snaživky a Charakter, vydává v Hostu novou prózu Malá noční
žranice (vydal Host). Potvrzuje svůj vypravěčský talent a
schopnost vtisknout postavám dobře rozpoznatelné rysy.
Kompozičně je román vystavěn na střídajících se monolozích
tří postav – otce, syna a zetě, žijících společně v jednom
brněnském domě. Ty doplňuje ještě nepromlouvající dcera.
Postavy jsou záměrně poněkud modelové, zároveň však výrazné.
Ne právě životaschopné, neboť se svými životy se potýkají a
moc jim to nejde. Otec se stále vyrovnává s dávnou vinou,
syn je budižkničemu a flákač. Zeť, úspěšný vysokoškolský
pedagog, sice působí sebevědomě, ale jen zneužívá své okolí
a většího egocentrika a snaživce abys pohledal.
Do děje vstupujeme v okamžiku, kdy otec svým překvapeným
dětem oznamuje, že opouští dům a ráno nastupuje do domova
důchodců. Netuší, že v důsledku tak jedno bezútěšné
prostředí vymění za druhé. Tato událost se stává spouštěčem
řady drobných konfliktů.
Šimáček se stává jednou z výrazných tváří současné české
prózy. Jeho knihy mají osobitý, dobře rozeznatelný a
konzistentní rukopis. Stejně tak výrazné je jeho vidění
světa, byť nemusí svým ironickým a až sarkastickým pohledem
vyhovovat každému. Odstup od postav a jistá nadsázka mu
umožňují vykreslit jejich osudy. A sondy do nicoty jsou
zapouštěny pěkně hluboko. Nejedná se o postavy, kterými
bychom chtěli být, se kterými bychom se chtěli ztotožnit.
Právě naopak. Přesto vypovídají víc než dostatečně o době,
ve které žijeme.
Zde je nutné ocenit, že Šimáček je jeden z mála současných
spisovatelů, kteří nepotřebují unikat do minulosti nebo do
exotického prostředí. Dá se říci, že jeho „hrdinové“ se
ocitají v běžných situacích. Jen jejich reakce nejsou vždy
běžné a podle očekávání. Autor sám stojí stranou, jednání
postav nijak nekomentuje. Ponechává na čtenáři, aby si názor
učinil sám.
Autor slovem vládne dobře a čtenáře nenudí. Přesto se
domnívám, že kniha potěší jen pro jedno čtení. To sice není
málo, ale důvody, proč se k ní a k jejím postavám, někdy
vrátit, se hledají těžce. Přece jen je ta nicota ubíjející.
Stylisticky zvládnutá, čtivá, ale přesto jaksi prázdná.
Pavel Kotrla, literární publicista |
