Číslo 23 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s muzikantem a hercem.
Ondřejem Brzobohatým.

Věra Nosková, spisovatelka

Bertrand Russell, matematik a nositel Nobelovy ceny, už před půl stoletím prohlásil, že „hlupáci jsou si skálopevně jistí, ale lidé inteligentní jsou plní pochybností“. Toho si povšiml leckdo z nás, aniž by měl tak specificky výkonný mozek jako skvělý matematik, ale zajímavé na tom postřehu je, že se tímto tématem zabývala věda a pomocí experimentů a testů nadřazené mínění hloupých o sobě samých dokázala. Příslušnou studii publikovali David Dunning a Justin Kruger v roce 1999 a v následujícím roce 2000 byli oceněni Nobelovou cenou za psychologii. Studie zkoumá rozpor v lidských schopnostech a způsobu, jak je lidé vnímají. Protože se tímto výzkumem zabýval právě tým Davida Dunninga a Justina Krugera z Cornellovy univerzity (kde působil například náš Jan Švejnar), je jev označován jako Dunning-Kruger efekt.
Dovolím si výzkum pánů vědců doplnit prostou úvahou, že právě proto, že intelektově nedostačiví mají o sobě vysoké mínění, kterým pak někdy infikují chytlavé jedince, není jim zatěžko drápat se do funkcí a vůbec na výsluní společnosti, takže jich spousty vidíme v politice a na vedoucích místech v našem okolí. Promítněte si jednoho po druhém, jako apoštoly na orloji, své bývalé a mnohdy i dnešní nadřízené. Pusťte si televizi – mnozí, kteří se v ní prsí a natřásají, jsou jednoduše strukturovaní samožerové. Vzpomeňme Hamletův slavný monolog „Žít nebo nežít...“, kde se ve výčtu běd praví: „Vždyť kdo by snášel ... kopance, jež od neschopných musí strpět schopný...“
Je to nepřerušitelný kruh. Vinou své neschopnosti nejsou intelektově nedostačiví schopni rozpoznat svoji neschopnost. Protože si své neschopnosti a svých chyb nejsou vědomi, nemohou se z nich poučit, takže je stále opakují. Jejich názory a představy bývají zlé a blbé, což ve spojení s agresivitou dává třaskavou směs. Pokud jsou konfrontováni se svými špatnými výsledky, mizernými odhady, zpackanou prací, mají potřebu svádět vše na okolí a na špatné podmínky. No a podle toho svět vypadá, chtělo by se konstatovat.
Opačný efekt se dá očekávat – čím je kdo bystřejší, moudřejší a talentovanější, tím menší má potřebu „dělat vlny“. Bývá střízlivý, ví, že stojíme na ramenou obrů, kteří vytvářeli hodnoty civilizace před námi. Bystrý až moudrý je sám sobě dobrým společníkem, nepotřebuje se odrážet v očích druhých jako veličina, významný činitel, celebrita. Naparujících se hlupáků je spousta například v Čechovových povídkách; bývají bohatí, mají společenské postavení, řády, nafukují se a ponižují níže postavené. Je očividné, že četnému výskytu podobných karikatur přeje společnost, která se nevysmívá devótnosti, ale trestá upřímnost, pohrdá talentem. Patří mezi ně všechny společnosti potlačující svobodu a ta carská k nim patřila také, nepěstujme si iluze o starých dobrých časech. Děsivý bývá blb, který má neomezenou moc. Nejstrašlivějším blbem v dějinách nejspíš byl čínský vůdce Mao Ce-tung. V roce 1958 například rozhodl, že čínští rolníci nesmějí obdělávat půdu, ale musí vyrábět ocel. Vypukl strašný hladomor, na čtyřicet milionů lidí zemřelo hlady. V roce 1966 vyhlásil nechvalně proslulou kulturní revoluci. Lidé vyšli do ulic, začaly čistky, zavíralo se, mučilo, popravovalo třeba i za to, že „nepřítel lidu“ uměl cizí jazyk nebo měl na něco talent. Zastavila se výroba, skončilo školství, v zemi vypukl nepředstavitelný chaos, miliony dětí a mládeže zachvátila hysterie. Je zajímavé, že se Číňané vděčných vzpomínek na svou zrůdu úplně nezbavili. Mají jeho portrét na bankovce, chodí se klanět jeho vycpanině, v zemi se tyčí jeho sochy.
Chudáci hlupáci, hystrioni, náfukové, jejichž nevinu na mizerném spravování institucí a potažmo světa obhajuje ovšem samotná věda, tvrdí vlastně to, co je psáno i v Bibli, že nevědomost hříchu nečiní. Hříchu možná nečiní, ale škod až katastrof víc než dost.