|
|
Spisovatel rukou spisovatelky
Irena Dousková (1964) napsala knihu o Jaroslavu Haškovi. O
posledních měsících jeho života. Kdo si autorku spojuje
především s její autobiograficky laděnou trilogií Hrdý
Budžes, Oněgin byl Rusák a Darda, toho Medvědí tanec (vydaný
Druhým městem) možná zaskočí. Veskrze ale pozitivně.
 Žena
píše o muži. O spisovateli, jehož stěžejní dílo je
nejpřekládanějším kusem české
literatury vůbec. A píše o konci jeho cesty. Portrétuje
vyčerpaného, předčasně zestárlého člověka, zvláštním
způsobem srozuměného s vlastním osudem: „Píšou, že jsem
idiot jako Švejk? Nebo něco ještě horšího? Ožrala? Bolševik?
Bigamista? To by mi mělo zkazit náladu? Proč? Vždyť je to
pravda. Samá pravda.“
Dousková nenapsala Haška humoristu, zábavného hospodského
kumpána. To by byl příliš snadný příspěvek k jeho
tradovanému obrazu. Napsala jeho rub, odvrácenou stránku.
Spisovatel vystupuje z knihy jako člověk sžíraný úzkostmi,
obavou, strachem. Co hledat za jeho melancholickým finále?
Zřejmě vykořeněnost na každý pád. Problematický vztah k
vlasti, k otci, k bohu, k ženám – k sobě. Setrvalou tichou
bolest.
Mrtvá krysa nainstalovaná na oltář v kostele. Fiktivní
pogrom seslaný na židovského vinárníka. Smrt Masaryka v
divadelní hře na objednávku. Hašek hrál na české poměry
příliš vysoko. Vyčníval. Pěstoval absurdní komiku evropského
střihu. Útočnou, podvratnou, krutě demaskující. Odtud
zamítavá reakce kritiky, odtud opovržení ze strany
společnosti. Odtud ona bolest, kterou nakonec ztlumilo
smíření.
Medvědí tanec skládá Haška z útržků, ze střípků, z pohledů
druhých i třetích. Kráčí kupředu pomalým, rozvážným krokem.
Hrdina je tu jaksi na odpočinku. Vytěsněný jako špatné
svědomí. Doceněný až posmrtně, jak to u prokletých básníků
bývá. Docenila jej i Dousková: citlivým přístupem a chápavým
odstupem. Mírnou sympatií v mezích zákona. Poklonou
nepříjemně přesnému portrétistovi malého českého národa.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik |
