|
|
 Jak trýznivě se rodí film
Snímků, které se odehrávají během natáčení, vznikla dlouhá
řada, k nejznámějším patří Truffautova Americká noc, známá i
z několikerého televizního uvedení. Rovněž německý režisér
Andreas Dresen, od něhož známe deziluzivní Lásku na grilu a
Sedmé nebe, zabrousil do filmařského prostředí. Od snímku
Whisky s vodkou (ČTart, sobota 24. května ve 21.55) však
nečekejme nic provokativního, jak by snad mohlo nasvědčovat
zaměření předchozích titulů.
Film popisuje obtížný vznik kostýmního „troúhelníkového“
melodramatu, jehož postupy a poetika jako by se odrážely i v
přístupu k osudům těch, kteří jej natáčejí – nejvýraznější
je to v hudebním doprovodu, který evokuje rytmy dvacátých
let a prolíná obě vypravěčské roviny. Ani to není úplně
objevné: podobný přístup použil už Karel Reisz ve
Francouzově milence. Dresen se ovšem přiklonil nikoli k
vizuálně vytříbené podívané, ale naopak zdůraznil všednost
zaznamenávaného dění.
Ústřední zápletka je překvapivě jednoduchá: představitel
hlavní role Otto Kullberg (Henry Hübchen), hasnoucí hvězda
se závislostí na alkoholu, svůj předchozí film nedokončil –
a producent trvá na tom, aby se souběžně natáčelo i s
náhradníkem Arnem (Markus Hering), dosud jen neznámým
divadelním hercem. Do dění navíc vstupuje jak vznětlivý
režisér (Sylvester Groth), sužovaný vrtochy svého
protagonisty i organizačními potížemi, tak stárnoucí herečka
(Carinna Harfouchová), do jisté míry prožívající podobná
citová dilemata jako její filmová postava.
Dresen vyprávěný příběh zastřešil jakými přihrbeným
realismem, prostředí filmařů líčí téměř idylicky. Začleňuje
ustálené stereotypy, třeba v zobrazení více či méně naivních
mladých dívek, okouzlených samolibými umělci. Nejvíce se
soustředí na řevnivost mezi oběma muži, kteří se spolu
dokáží opít (jeden si dá, jak název naznačuje, whisky, druhý
vodku) i pohádat – Otto požaduje, aby vždy on natáčel jako
první, a přitom si s hořkostí uvědomuje, že Arno je
talentovaný, zatímco on svůj život promarnil.
Záhy vytušíme nenaplněné vztahy, které nelze znovu slepit,
jak vyplyne při automobilovém výletě. Melancholie Otta
ovládne zvláště po otcově smrti, kdy si připouští, že
mnohokrát selhal, že uměl vztah navázat, ale nikoli udržet,
že si marnivě hýčkal iluzi výjimečnosti, aniž měl být na co
hrdý. Arnovo nadání si ovšem uvědomuje i režisér – a
marnosti svého „zástupnického“ počínání si je vědom i sám
Arno. Přesto vynakládá všechen svůj um, až probleskne návrh,
aby se o hlavní mužskou roli v konečném sestřihu
„avantgardně“ podělili oba střídající se herci. Umělecká
tvorba je prostě často (sebe)trýznivý proces.
Jan Jaroš, filmový publicista |
