Číslo 48/ 2013.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s muzikantem.
Danem Bártou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Funke čili Vidět nově

Jméno Jaromíra Funkeho (1896–1945) se uvádí běžně ve spojení s československým avantgardním uměním. Tak je známý a ceněný i v zahraničí, kde bývá řazen po bok Mana Raye nebo Moholy-Nagyho. Retrospektiva, kterou mistrovi připravila Moravská galerie (trvá do 19. ledna 2014), ale ukazuje, že Funke byl víc než škatulkovým avantgardistou. Byl fotografem, který viděl. Z nejrůznějších úhlů, v jakémkoli stylu. Neobyčejně jasně, přesně, nově. S výjimečným citem pro kompozici obrazu. Výstava dostala název Mezi konstrukcí a emocí.

Jaromír Funke, Po karnevalu (1926, fotografie na papíře 290 x 230 mm)    Jaromír Funke, Pomeranče (1930, fotografie na papíře 308 x 215 mm)
Jaromír Funke, Po karnevalu                                          Jaromír Funke, Pomeranče
(1926, fotografie na papíře 290 x 230 mm)              (1930, fotografie na papíře 308 x 215 mm)

Titulní pojmy se na první pohled vylučují: v racionálním, strohém konstruktivismu nebylo pro nějaké citové projekce místo. Skladba linií, ploch a objemů pracovala především s dobrými propočty. Jenže Funke byl syntetik, který měl tisíc očí jako Langův doktor Mabuse. Od počátku 20. let do své předčasné smrti těsně před koncem války vlastně nafotil katalog dějin fotografie. Na jedné straně snímky s lyrickým, sociálním nebo humanistickým prvkem, zasněné procházky Prahou zkraje první republiky, věcné záběry života na Podkarpatské Rusi nebo dynamické portréty přátel a známých. Na druhé straně pak novátorské příspěvky k imaginativní nebo abstraktní fotografii, obnažená krása moderní architektury i skrytá tajemství pralesa, široké náhledy městské a venkovské krajiny, nově nasvícený detail. Napětí mezi atraktivním povrchem a významy, které se skrývají v hlubině pod ním. Sepětí protikladů.
Brněnská výstava ale ukazuje, že Funkeho nové vidění má přes veškerou vnějškovou různost i jisté spojnice. Jednou z nich je hledání diagonály. Netradičního úhlu pohledu. Takto nafocený hrad Devín vypadá jako z jiného světa: hrubá skála agresivně rostoucí z dolního rohu obrazu – a na samé špici v protějším rohu úzkostí stažená „panenská věž“.
Jaromír Funke byl ve své syntetičnosti samozřejmě nadčasový. Moravská galerie připomíná fotografa, jehož dílo není dokumentem, ale živým uměním.

Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik

Foto Moravská galerie v Brně



  Ve stínu triumfujícího zla
  

  Dívejte se
 
  
Funke čili Vidět nově
  
 
Navštivte
 
  Taťjana Medvecká:
  Mikrofon mě má rád...

  
Téma