|
|
Markéta Jahodová, režisérka
Tedy odvaha vám nechybí. Jak vás napadlo napsat Pec pro štěstí
hanácky?
Když jsem byla malá, poslouchali jsme při nedělním obědě
rádio. Nejdřív byl koncert, to jsme hádali, která skladba se
zrovna hraje a kdo zpívá – a pak byla pohádka. Strašně se mi
tehdy líbila pohádka Vo modrým ptáčku, která byla v chodském
nářečí. To sepětí pohádkového tématu se zpěvností jazyka mě
okouzlilo. Když jsem pak nastoupila do brněnského studia,
pracovali se mnou režiséři Zdeněk Kozák a Jan Tůma a oba psali
pohádky, a tak jsem si v mladistvé domýšlivosti řekla, že to
dokážu taky. Tehdy jsme zrovna natočili hanáckou operu Jora a
Manda – „to je můj marcepán, to je můj tolepán...“ A už to
bylo jasné. Poctivě jsem četla sbírky moravských lidových
písniček a pohádek, abych posluchače nepodvedla a hanácké
obraty byly správně, a navíc mi herec Ladislav Lakomý, který z
Hané pocházel, tu moji hanáčtinu kontroloval. Stejně mi pak
přišlo pár ohlasů, že všechno nebylo úplně přesné, ale – kdo
ví, jak na Hané mluví pohádkové bytosti...
Po tomto slibném počátku jste s psaním pro rádio téměř
úplně přestala. Není to škoda?
Není. Napsala jsem pak ještě pár dalších pohádek – Zvonovou
pannu, Černovoda... Taky jsem udělala nějaké úpravy cizích
textů, třeba Tříkrálovou hru z Rosic nebo Komedii o hvězdě...
Ale časem jsem zjistila, že se musím odříci jiných věcí, abych
tu jednu mohla dělat pořádně.
To je vlastně odpověď i na otázku, proč jako vystudovaná
herečka víc „nechodíte na mikrofon“.
Herecká profese vyžaduje velkou dávku sebedůvěry a ta mi asi
trochu chybí. Možná jsem příliš sebekritická. Ale práce před
mikrofonem se úplně neodříkám, ráda vzpomínám třeba na cyklus
Rok v dopisech i na pár dalších zajímavých textů. Ono není
úplně od věci občas si zkusit, jak jsou na tom ti na druhé
straně mikrofonu.
Už tu padla zmínka o tom, že jste vystudovaná herečka. Jak se
vlastně stane, že absolventka DAMU s diplomem v kapse nastoupí
nikoli před diváky, ale do rozhlasové režie?
Tím hlavním důvodem bylo, že jsem mezi prvním a druhým
ročníkem prodělala operaci kolena a pak už se mi noha nikdy
nedala úplně do pořádku. To je pro herce, zvlášť začínajícího,
velmi limitující, od něj se čeká maximální nasazení. Na konci
studia jsem dostala možnost nastoupit do libereckého divadla,
a zároveň přišla od šéfrežiséra brněnského rozhlasu Jana Tůmy
nabídka pro „někoho mladého, který by se hodil na režii“.
Vedoucí našeho ročníku František Salzer mi tehdy řekl: „Tebe
to k režii táhne, poznal jsem to, když jsi asistovala při
školních představeních, a když se naskytla ta možnost, zkus si
to v praxi a uvidíš.“ Tak jsem ho poslechla a nelituji toho.
Učila jsem od píky, začínala jsem režií publicistických
pořadů, pak přišla dokumentární pásma, později četby, pohádky,
hry. Dodnes dělám všechny rozhlasové žánry a vážím si toho. I
když třeba točím velké seriály nebo hry, neodmítám ty
drobnější nebo jednodušší pořady, pokládám je za službu
posluchači a taky kolegům.
Měli jste během hereckých studií rozhlasovou přípravu?
Náš ročník byl pro tuto příležitost rozdělen do dvou skupin,
jednu vedl Josef Chvalina a tu naši Marta Kučírková. S nimi
jsme se učili pracovat před mikrofonem v rozhlasovém studiu
přímo na DAMU. Vzpomínám, jak obrovský dojem na mě udělalo,
když jsem právě tam poprvé v životě slyšela kvadrofonní
nahrávku. Zvukový mistr nám pustil Bachův Braniborský koncert
a bylo to něco úžasného, představte si, na začátku
sedmdesátých let... Studio DAMU je dodnes na vysoké technické
úrovni, ověřila jsem si to nedávno, když jsem v něm pomáhala
mladému režisérovi Janu Fričovi, který tam natáčel pro Český
rozhlas hru.
Kdo pomáhal v začátcích vám?
V Brně mi nejvíce pomohl Jan Tůma. Dodnes slyším, jak v
režisérské místnosti říká: „Slyším z levé bedny nějaký
praskot, co to může být?“ A on to byl herec Lubor Tokoš, který
se tak soustředil na práci, že se přitom škrábal ve vousech...
Ale vlastně nemohu říci, že by mě někdo vychovával, že bych
byla někým soustavně vedená. Učila jsem se za pochodu, na
většinu věcí jsem si musela přijít sama. Když jsem se ptala
Jiřího Horčičky, jestli není škoda, že si nevychovává své
nástupce, řekl mi v podstatě to, co teď říkám já vám: „Na
všechno jsem si musel přijít sám a bylo to tak dobře. Tak ať
ti další si na to taky přijdou sami, ať si jdou svou cestou.“
Tehdy jsem to zcela nechápala, dnes už tomu rozumím lépe.
Také necháváte mladé, ať si pomohou sami?
Já to nemám tak vyostřené. Když už jsem se některé věci
naučila, ráda je předám dál, pokud je o to zájem. Třeba udělám
kolegům dokumentaristům část pořadu s hercem a oni si to pak
sesadí dohromady s reportážními pasážemi. Nebo jim pomůžu s
výběrem hudby, s rytmizací pořadu, s kompozicí. Dřív býval
režisér publicistických a dokumentárních pořadů běžnou
součástí týmu, ale dnes tahle profese v podstatě neexistuje,
všechno je na autorech takových pořadů, ale ti s tím často ze
začátku potřebují poradit Takto například spolupracuji s
Lenkou Svobodovou, z které se stává výborná dokumentaristka.
Trochu jiné je to s kolegy režiséry. Byly doby, kdy jsem se
snažila některým mladším kolegům být nápomocná, ale dnes si
myslím, že ta Horčičkova otrkávací škola není špatná. Celý
tým, který na věci pracuje, potřebuje mít jen jednoho šéfa.
Ten musí mít sebedůvěru, musí mít jasnou představu o tom, co
chce udělat a jak, musí být zkrátka na režijním pracovišti
pánem. Každý režisér je sólista, k téhle profesi to prostě
patří.
Natočila jste kolem stovky rozhlasových her a dramatizací.
Vzpomínám třeba na Wildeův Vějíř lady Windermerové, mimo jiné
i proto, že se stal vítězem ankety čtenářů Týdeníku Rozhlas o
nejoblíbenější slovesnou realizaci roku 2002. Které hry
utkvěly v paměti vám?
Řeknu vám, kdy jsem se nejvíc bála. Když jsem připravovala
Radúze a Mahulenu, vybrala jsem s hudebním dramaturgem Petrem
Mandelem podle klavírního výtahu hudbu Josefa Suka a tu měl
speciálně pro naši inscenaci nahrát Symfonický orchestr
Českého rozhlasu. Studio 1 v historické budově rozhlasu na
Vinohradské je obrovská místnost přes dvě patra, do které se
pohodlně vejde celý orchestr. Režijní kabina byla tehdy vysoko
nad hlavami hudebníků, a když jsem se podívala pod sebe, na
těch sedmdesát muzikantů s Vladimírem Válkem za dirigentským
pultem, říkala jsem si: Do čeho jsi to vlezla! Co když se ti
ta hra nepovede? Naštěstí to snad dopadlo docela dobře, ale
takový strach o výsledek jsem nikdy neměla. Zapomenout nemohu
na inscenaci Bouře s Borisem Rösnerem. Všechny Shakespearovy
hry jsou rozhlasové v tom smyslu, že je v nich na prvním místě
slovo, to volně cituji Martina Hilského, ale v Bouři je přímo
od autora navíc předepsáno: „Ostrov je plný zvuků.“ Co může
rozhlasový režisér chtít víc? Vladimír Franz mi k tomu navíc
složil báječnou muziku. Ráda vzpomínám na hry, které jsme
připravovali s Jurou Pavlicou: Rok na vsi, Maryša – do ní jsem
obsadila samé Moraváky, aby tam byla ta moravská melodie
hlasu. Strávila jsem ve studiu mnoho hodin s Iljou Hurníkem
při realizaci jeho textů, obdivovala jsem jeho způsob humoru,
uměl skvěle najít herce pro své postavy.
Právě ve vaší inscenaci se s posluchači loučil Boris Rösner.
Na konci roku 2005 jste s ním točila Othella, půl roku nato
zemřel. Nebylo riskantní obsadit do této mimořádně exponované
dramatické role člověka, jehož momentální životní situace byla
zcela jiná?
On to ale chtěl dělat! Musela jsem mu slíbit, že počkám, až mu
bude lépe, naplánoval si ozařování na večerní časy, aby přes
den mohl být s námi, a byl jedním slovem úžasný. Plný síly,
energie. Šel do toho naplno, jako by věděl, že už nemá moc
času. Saša Rašilov, který v té inscenaci také hrál, a znal
Borise z divadla, mi říkal: „To je tisíc procent Rösnera.“
Zatímco Boris Rösner u vás svou rozhlasovou dráhu uzavíral,
jiní ji naopak pod vaším vedením začínají: Andrea Elsnerová,
Filip Blažek, Jan Dolanský, Zuzana Kajnarová, Lenka
Krobotová... Máte, zdá se, intuici na dobré herce.
Vždycky je to ale sázka do loterie. Spousta režisérů jde
raději na jistotu a nikomu to nemám za zlé. Když si režisér
hru dobře obsadí, herec mu svou roli často takzvaně „donese“.
Ale nové hlasy dávají režisérovi i posluchači nové možnosti,
otevírají nová okna. Proto si chodím vybírat vhodné typy do
divadel a pak si je zvu na zvukové zkoušky. Je s tím víc
práce, nejen při hledání vhodných typů, ale hlavně pak při
samotném natáčení. Ale když má člověk kousek štěstí, vyplatí
se to.
Milan Pokorný
Foto Monika Váňová
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 11. 11. |
