|
|
 Hana Maciuchová, herečka
Jak na to natáčení zpětně vzpomínáte?
Lidský faktor je pro mě absolutní srdcová záležitost, protože
to byla poslední společná práce nejen s mým mužem, Jiřím
Adamírou, ale také s režisérem Janem Bergerem, který mě jako
první pozval k práci do Československého rozhlasu. A o Jiřím
se ostýchám vůbec mluvit, protože to byl výsostný herecký
partner! Líbila se mi i samotná předloha, byla to zvláštní
práce – tak bytostná, tak zajímavá! Pamatuji si na úvod
Josepha Conrada, kde se říká, že kdo si vytvořil nějaké pouto,
je ztracen. Do jeho srdce už vnikl zárodek zkázy… Tehdy jsem
tento bonmot nedokázala docenit. Až teď ho velmi dobře
chápu... Jsem velmi vděčná Radioservisu, že Lidský faktor opět
vydal, protože je to velmi profesionální práce plná ryzích
emocí a obsahu.
Pojďme k již zmíněné hře Enigma Emmy Göring, kterou stejně
jako Lidský faktor nedávno vydal Radioservis. Právě za ni jste
před dvěma lety získala Prix Bohemia 2010 i vítězství
v posluchačské anketě Neviditelný herec. Přesto si vás však
přesto veřejnost spojuje spíš s televizní profesorkou Hejlovou
než se složitou, niterně zahranou rolí Emmy Göring. Nepřipadá
vám práce pro rozhlas tak trochu nevděčná?
Myslím, že se nic nemá srovnávat, obzvlášť Hejlová
v několikaletém každodenním televizním seriálu a vydatná
figura Emmy Göring ve výborně napsané rozhlasové hře Wernera
Fritsche. Zdá se mi to neregulérní. Pro mě je dominantní volba
role, můj vztah k ní. Jaký má povahopis. Jaké nároky. Zajímá
mě téma nejen mé postavy, ale celé hry. Chci se něco dozvědět.
Nepřemýšlím a nekalkuluji, pro kolik diváků ji odehraji. Mohu
jen doufat, že společná práce celého inscenačního týmu vzbudí
zájem.
Chystá se nějaká nová nabídka od Českého rozhlasu? Pokud ano,
přijala byste ji?
Přijala bych ji s radostí, pokud vím, něco se rýsuje, ale
zatím se žádná konkrétní pracovní nabídka nechystá.
Jak se díváte na projekt takzvaných minutových her? Není to
trochu úlitba zrychlujícímu se času, ochotě naslouchat, jen
jakási esence rozhlasové tvorby?
Letmo. Vy jste to vzletně vystihla. Je to esence rozhlasové
tvorby. Hříčky projektu vnímám jako letmá zastavení v různých
žánrech, vypointovaných anekdotách. Jsou to letmé polibky. Já
už vyhledávám spočinutí...
Vraťme se ještě k Enigmě. Emma Göring, manželka nacistického
pohlavára byla profesí herečka. Stejně jako Sarah Bernhardt ve
hře Johna Murrella Ještěrka na slunci, kterou teď uvádíte v
Divadle Řeznická. Je těžší, když herečka hraje herečku, nebo
je to prostě jen další postava, do níž se vžíváte, jíž dáte to
nejlepší ze sebe sama, abyste přiblížila její charakter,
případně poselství autora hry?
Rozhlasové herectví je neviditelné, takže existuje velký
rozdíl, jakými prostředky je vybavená Emma Göringová
v rozhlasové hře a jaká rozevlátá gesta teď aktuálně hledám
pro Sáru Bernhardtovou na jevišti. Tajemství Emmy nebudu
prozrazovat, ale její nepochopitelná neznalost, melodramatická
víra ve všeobjímající lásku je nejen v čase druhé světové
války mementem. Oproti tomu je Sarah Bernhardtová královnou
postojů a gest. Zmrzačená dračice, plná rozmarů a bláznovství,
která touží tvořit, i když už nemá publikum a snaží se
v pomíjivém hereckém povolání po sobě zanechat stopu. Ale
k vaší otázce. Odehrát roli herečky s osobní zkušeností
v profesi je podle mého lehčí a zábavnější. Postavy hereček
využívají svou představivost, prozkoušenou emocionalitu.
Jejich repliky jsou intenzivní výkřiky toužící publikum ranit
nebo pohýčkat. Silně kontrastní může být také vypjatá
existence v povolání a pak klidný život v soukromí. Nebo může
naopak vše splývat a dotyčná pak sama neví, kdy hraje a kdy
jen žije. Ale já mám potřebu herectví nekarikovat, aby se
nescvrklo na „veselé historky z natáčení“.
Hrála jste ale i další slavné hvězdy – kromě Sarah
Bernhardt i Gretu Garbo či Judy Garland. Která z těchto tří
rolí hereček pro vás byla největší výzvou?
Každá svým způsobem. Byly to ženy obdarované krásou, talentem,
přízní osudu. Měly komplikované povahy, a všechny věděly, že
různé druhy utrpení probouzí duši. Greta Garbo odmítla
stárnout v očích a srdcích svých obdivovatelů a v plné
profesní síle. Judy Garlandová znala profesní vyčerpanost na
„place“ od svých patnácti let. Aby nápor natáčení vydržela,
dávali jí producenti stimulující léky. Později svou hereckou
energii hledala v podpůrných prostředcích a alkoholu. Hrát
takovou herečku a zpěvačku, s takovým talentem a slunnou
povahou, která zažívala pracovní a životní eskapády, byla moje
droga. Žít bych tak nemohla. Největší výzvou je pro mě
momentálně božská Sára.
Která z nich vám byla lidsky nejbližší?
Všechny tři byly velké herečky, které žily na výsluní
showbyznysu. Ale jediná Greta Garbo ho dokázala odmítnout.
Velmi ctila své soukromí a na rozdíl od svého partnera, s nímž
sehrála stěžejní role, pro ni třeba potlesk po premiéře nebyl
důležitý. Pouze pokud to měla ve smlouvě, tak to odtrpěla.
Takže možná ona… Jinak Judy Garlandová naopak velmi vnímala
publikum, dokázala s ním komunikovat, protože založením byla
tak zvaná entertainerka (bavička, pozn. redakce). Při svých
koncertech, kde bylo třeba dva tisíce diváků, dokázala se svým
publikem komunikovat a zároveň zpívat. Musel to být obrovský
výdej energie, což sama přiznávala a po takovém představení
dokázala sama vypít láhev whisky, aniž by se potácela. Byl to
pro ni prostě jen dobíječ energie. A Sára Bernhardtová – to
byla neuvěřitelná bytost. Několikrát projela celou Ameriku
jenom pro to, že pro svou rodinu potřebovala vydělat peníze,
které její synek dokázal během dvou měsíců utratit, a ona jela
znovu. V šedesáti osmi letech jí amputovali nohu, ona přesto
dokázala jít znovu na jeviště. Bez hole, aby potvrdila svou
nezávislost! Všechno to byly neuvěřitelné, silné ženské.
Jana Švecová, publicistka
Foto Tomáš Tesař
Celý
rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, které
vychází 21. prosince. |
