|
|
 Helle
Helle, spisovatelka
Svým stylem čtenáře vybízíte, aby sám svou představivostí
váš literární svět dotvořil, zkonkretizoval. Podobně apeluje
na imaginaci svých posluchačů rozhlas. Máte nějakou
rozhlasovou zkušenost?
V Dánském rozhlase jsem byla zaměstnána sedm let, zároveň jsem
psala. V té době jsem napsala svou první knihu. Rádio mělo na
moje psaní vliv, náš šéf vždycky říkal: „Neříkejte víc, než je
nutné, jinak posluchači zmizí! Abyste si je udrželi,
vytvářejte jim v hlavách obrazy a používejte při tom jen ta
nejnutnější slova.“ Byla jsem moderátorka jednoho pořadu pro
mladé, dělala jsem různé rozhovory a montáže. Už před rádiem
jsem měla svůj styl – psát krátké věty, takže mi přišlo
přirozené psát takhle i pro rádio. Byl to můj trénink. V rádiu
jsem se naučila naslouchat lidem, co říkají, jak mluví. Když
píšu, tak na to hodně myslím. Hemingway říkal, že lidé málo
naslouchají druhým, že spisovatel by se měl především naučit
naslouchat jiným namísto toho, aby neustále přemýšlel o tom,
co by sám chtěl sdělit. I díky rádiu při psaní vypouštím
všechno, co považuji za vatu, protože slovní vata znamená
ztrátu času pro toho, kdo píše, i pro toho, kdo to bude číst.
Vedle psaní je pro mě inspirativní i filmové médium. Když
píšu, myslím filmově, vizuálně. Chci, aby člověk ty věci před
sebou viděl.
Čeští kritici v souvislosti s vaším stylem mluví o
minimalismu. Jste dokonce srovnávána s francouzským novým
románem, konkrétně s Alainem Robbe-Grilletem. Je vám kontext
francouzského nového románu sympatický?
Z takového srovnání mám radost, ale francouzský nový román mě
nijak zvlášť neinspiroval, ani se za minimalistku nepovažuji,
přestože by se asi dalo dokázat, že minimalistkou jsem,
protože to říká i dánská kritika. Ale já minimalismus znám
více z výtvarného umění, když člověk pomyslí na velké
minimalisty šedesátých let, jako byli Donald Judd, Robert
Smithson nebo Carl Andre. Ti dělali sériově vyráběné věci z
oceli a dřeva, ve kterých divák může vidět, co chce, a to je
pravý opak toho, co dělám já, protože jazyk není ani ocel, ani
dřevo. V jazyce všechno nese nějaký význam, takže s tím „svým“
minimalismem jsem to nikdy tak docela nechápala. Samozřejmě že
se při psaní snažím dostat do slov co možná nejvíc významů.
Kdybych psala jako minimalistka, tak by v mých knihách stálo
„béé“ nebo by tam nebylo nic. A ještě jedna věc: Když mé knihy
se jistě dají srovnat s mnoha různými díly, ale četba, které
mě při psaní inspiruje, je často úplně jiná. Stejně jako
Hemingway to může být Virginia Woolfová nebo Margaret
Durasová. Nečtu jen to, co se podobá mým knihám.
Co pro vás znamená psaní? Posedlost ve smyslu Franze Kafky,
který nevydržel jeden den bez psaní? Zpověď? Nebo ještě něco
jiného?
S psaním bych mohla přestat, což neudělám, ale mám mezi psaním
dlouhé pauzy. Pokaždé mám jeden nápad, jednu knihu, kterou v
sobě nosím, a pak se rozhodnu, že například prvního dubna
začnu psát. Vždycky píšu jenom jednu knihu, není to tak, že
bych psala něco do zásuvky, ani nemůžu psát do nějaké
antologie. Prostě píšu jenom tu jednu knihu a pak se skoro
pokaždé stane to samé – že jsem té knihy plná. Když začnu, tak
si říkám, že to půjde dobře, pak uplynou dva měsíce a jde to
mizerně, ale to je třeba, aby se člověk dostal na dno a zase
se odrazil. Strašně dlouho mi trvá, než napíšu prvních dvacet
stran, ty trvají nejdéle, protože v prvních deseti, možná
dvaceti stranách je celý román hotový, postavy, průběh děje,
závěr. Těch prvních deset nebo dvacet stran, to je ta
nejzajímavější práce, ale také to nejdéle trvá. Takže se
vždycky snažím napsat hodně dobrý začátek a jakžtakž dobrý
závěr. Říkám si, že když román má hodně dobrý začátek, čtenář
dokáže poté člověku odpustit spoustu hloupostí. A potom je
důležitý dobrý konec, aby si lidé knihu zapamatovali. A mezi
tím, mezi začátkem a koncem, píši tak, že myslím vždy jen na
jednu dobrou větu, pak na další, další a další, a jednoho dne
jich je tolik, že je z toho kniha.
Vaše texty jsou hodně spojené s Dánskem, s krajinou, s
lidmi. Hodláte na tom někdy něco změnit?
To nemůžu vědět, ale připadá mi těžké psát o něčem, co v sobě
nemám úplně zažité. Asi by pro mě bylo těžké napsat knihu,
která by se odehrávala třeba v Česku, to bych tu musela dlouho
bydlet. Důležité pro spisovatele totiž je, jak spolu lidé
mluví. Ale možná někdy napíšu něco, co se bude odehrávat někde
jinde, protože se snažím měnit vnější rámce svých knih, abych
pořád nepsala to samé.
Je vaše psaní aspoň do určité míry autobiografické?
V okamžiku, kdy začnu psát, posune se to ode mě, do fikce. V
knize Na dně, která v Česku nedávno vyšla, se mi vypravěčka
hodně podobá. Je to spisovatelka, trochu otravná, taková
pozorovatelka. A zrovna se rozvedla – jako se to stalo mně. Z
takových věcí můžu ten román utkat. Snažím se vytvořit
vypravěčku, která by mohla být mnou. To, co je
autobiografické, ale není zajímavé, zajímavé je najít bod, kde
se příběh ode mě odtrhává.
V Kodani jsme navštívili výstavu New Nordic. Existuje třeba
gastronomie, ale stejně tak design, architektura, životní styl
New Nordic. Vnímáte New Nordic jako hledání nové identity,
nebo jako kodifikaci určitého už existujícího stylu? Nebo je
to nějaká módní konstrukce?
Jestli je to móda, na to nedokážu odpovědět. Já sama sebe
nedefinuji jako severskou spisovatelku, považuji se spíše za
člověka, který píše knihy o lidech, a tihle lidé by mohli žít
na různých místech. Ale namluvilo a napsalo se hodně o tom, že
být seveřanem něco znamená, i pro umělce a spisovatele. V zimě
je tu málo světla a je jasné, že to formuje i postavy v mých
knihách. I prudké přechody mezi ročními obdobími v nich hrají
velkou roli, v zimě je deprimují a v létě jim přinášejí
štěstí. Všechny moje knihy, s výjimkou té nejnovější, se
odehrávají v zimní polovině roku, kdy pořád prší a je zima a
lidi mají mizernou náladu, ale tahle nová kniha se odehrává na
jaře. Čtenáři měli pocit, že je lehčí, veselejší možná proto,
že se odehrává na jaře.
Mají Dánové smysl pro humor? Když jsem četl vaše knihy, tak
jsem se chvílemi bavil, smál jsem se, ale já směju třeba i u
Dostojevského, nejsem typický čtenář.
Humor je veškerou hnací silou mého psaní. Není to ale žádný
halasný smích, ale takové drobné srážky ve větách, ti lidé
něco řeknou určitým způsobem. Přináší mi velké uspokojení
přehodit dvě slova ve větě – a najednou je to vtipné,
legrační, o to se snažím neustále. Všechny moje romány jsou
svým způsobem velice deprimující, jsou o lidech v krizi. A
bylo by nesnesitelné, kdyby tam nebyl ještě nějaký jiný
pohled. Pohled z druhé strany. Když si myslím, že je něco
vtipné, tak je to vtipné spíše takovým beckettovským způsobem,
je to absurdní humor. Mám radost, že v mých knihách nacházíte
něco, čemu se můžete smát.
Znáte nějakého českého spisovatele?
Všichni Dánové četli a čtou Kunderu, mě nevyjímaje. Četla jsem
ho hodně a byl pro mě inspirací. Nesnesitelná lehkost bytí pro
mě znamenala hodně, když jsem byla mladá a studovala literární
vědu. A když jsem začínala psát, byl pro mě naprosto
rozhodující Kunderův román Život je jinde. To bylo před
pětadvaceti lety. Pamatuju si jeho formu, to, jak se autor
neustále pohybuje směrem do fikce a zase ji opouští. Právě
díky tomu jsem pochopila, že když člověk píše román, může z
jeho rámce vystoupit. Ale novější česká literatura není v
Dánsku nijak zvlášť rozšířená. Jsou nějací spisovatelé
překládáni do dánštiny? Ne? Nic se nepřekládá? To je špatné.
Poslední otázka se týká vašeho jména. Předpokládám, že jde o
pseudonym, pro Čechy zní Helle Helle velmi libozvučně.
Moje rodina z matčiny strany má příjmení Helle. Je to sice
velmi časté křestní jméno, ale jen vzácně příjmení. Moje
maminka si vzala tatínka, který se jmenoval Olsen, jmenovala
jsem se tedy Helle Olsen, potom se rodiče rozvedli a moje
maminka se znovu vdala, znovu se rozvedla, pak se staly
některé další věci, takže ve dvaceti jsem už měla čtvrté
příjmení, jmenovala jsem se Helle Olsen, Helle Hansen, Helle
Krogh Hansen a Helle Krogh. Nakonec jsem se rozhodla, že chci
mít matčino jméno. Šla jsem na úřad a jmenuji se Helle Helle.
To je moje pravé jméno, mám ho uvedené v pase. V mládí jsem si
myslela, že by to bylo dobré jméno pro spisovatelku, ale...
Teď už je pozdě na to, abych ho měnila...
Z těch jmen, která jste řekla, je ale Helle Helle nejlepší.
Taky ve francouzštině to funguje velice dobře!
Jiří Kamen
(Překlad z dánštiny Robert Novotný)
Tvorbu Helle Helle představí v sobotu 15. prosince Víkendová
příloha stanice Vltava, kde zazní i rozhovor s autorkou |
