|
|
Ztracené stopy FAMU
Na jihlavském Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů se
letos diváci mohli vydat po ztracených stopách FAMU ve
stejnojmenné festivalové sekci. Rozhlasoví posluchači měli
možnost se za nimi vypravit také v historickém magazínu
Českého rozhlasu Leonardo Zrcadlo.
Co asi dělá náš spolužák, o kterém jsme od školy neslyšeli?
Otázka, která občas napadne každého. Odpovědi se většinou
dočkáme na třídních srazech. Jenže co ti spolužáci, kteří na
ně nedorazí? Kde je jim asi konec? Podobné otázky si položili
také tvůrci jedné ze sekcí jihlavského festivalu
dokumentárních filmů. Rozhodli se najít někdejší studenty
FAMU, kteří natočili zajímavý školní film, ale dnes se už
dokumentu nevěnují. Organizátoři festivalu však záměrně filmy
a jejich tvůrce nevybírali sami.
Připomeňme, že Filmová fakulta Akademie múzických umění byla
založena 28. listopadu 1946 a za více než šedesát let její
existence ji absolvovaly desítky dokumentaristů. O
studentských dokumentech, které vznikly jen v rámci školy a
nedostaly se k širšímu publiku, má proto přehled jen úzký
okruh lidí – studenti a jejich pedagogové. Právě proto oslovil
festivalový tým současné uznávané dokumentaristy, aby se
výběru ujali. Mezi nimi například Helenu Třeštíkovou:
„Vzpomněla jsem si hned na svého spolužáka Jiřího Šmída, se
kterým jsem dodnes v kontaktu, i když žije v Kanadě. V dobách
našeho studia byl strašně šikovný a jeho filmy byly velký
zážitek. Myslím, že ten film, na který jsem upozornila, byl z
našeho ročníku jeden z nejlepších, ne li nejlepší.“
Stopy vedou do archivu
Sehnat na základě doporučení Heleny Třeštíkové autora až v
Kanadě nebylo ani zdaleka tak obtížné jako sehnat jeho film.
Na FAMU studentské dokumenty totiž nearchivují. Hledání však
nakonec bylo úspěšné, většina studentských filmů byla nalezena
v Národním filmovém archivu, jak zmiňuje také sám Jiří Šmíd,
který se na projekci svého studentského dokumentu přijel
podívat: „Je to výjimečná příležitost vidět svůj film po
čtyřiceti letech. Taková věc se stane tak jednou za život –
když natočíte film ve druhém ročníku filmové školy, ten snímek
zmizí a po čtyřiceti letech se dozvíte, že byl objeven dokonce
v Národním filmovém archivu. To byl pro mě nejpříjemnější
moment.“
Dokument Jiřího Šmída Marnotratný vznikl v roce 1973. Autor
zobrazuje sbírku lidového umění, keramiky a náboženských
sošek, která zůstala opuštěná po smrti sběratele Antonína
Kouby. Jiří Šmíd po škole emigroval do Kanady, autorskému
dokumentu se sice dnes nevěnuje, média však úplně neopustil.
Dlouhé roky vysílal do Československa prostřednictvím
kanadského rozhlasu.
Hledá se spolužák
Ne všechny někdejší studenty se však podařilo organizátorům
sekce dohledat. Například dokumentaristka Drahomíra Vihanová
si vzpomněla na film svého spolužáka Stanislava Kundy
Janickovie sly do gory dolinom. Poslední stopy jeho autora
však končí v jednom slovenském dětském domově, kde před
několika lety pracoval. Většina ostatních autorů se na
promítání do Jihlavy dostavila a z mnohdy prvního veřejného
uvedení svých studentských dokumentů měli náležitou radost.
Například Šárka Pavlicová, autorka filmu Ondřej, své pocity
charakterizovala na závěrečné diskusi po promítání: „Je to pro
mě festivalová premiéra. Jsem ráda, že jsem se na sklonku své
filmové kariéry dostala na festival, a ještě se svým prvním
filmem.“
Šárka Pavlicová se už sice dokumentu také nevěnuje, ale svět
filmu zcela neopustila, podobně jako další z autorů
studentských filmů Elmar Klos mladší, který se živí jako
dabingový režisér. Jiní – stejně jako Jiří Šmíd – přestali
natáčet dokumenty poté, co emigrovali.
Naďa Reviláková, redaktorka ČRo Leonardo
Foto Naďa Reviláková |
