|
|
 Z
lodní četby
Pohodlně rozvalen v křesle na palubě lodi plující z Rujany do
Trelleborgu jsem si četl ve starých cestopisech.
Mám tenhle druh literatury rád a vůbec mi nevadí, že svět,
který popisuje, už v té podobě většinou dávno neexistuje.
Lidé, o nichž psali třeba Shakespeare nebo Moliére, přece také
dávno nežijí, a přesto se nedá tvrdit, že jejich osudy nejsou
aktuální. Místa a města se mění, ale zdá se, že člověk odolává
vývoji úspěšněji než stavby, než oceány i pohoří. Baltské
moře, po kterém zrovna plujeme, se proměňuje z našeho pohledu
pomalu – voda se v něm vymění jednou za třicet až padesát let,
břehy během staletí vystupují z vln, malé ostrůvky a šéry se
spojují a za nějaký čas bude pevnina kolem vypadat zase úplně
jinak... Ve srovnání s lidským chováním a prožíváním je to
ovšem fofr.
Zvedl jsem hlavu. Po palubě se pohybovaly bytosti na první
pohled velmi moderní – alespoň podle oblečení a vybavení.
Dnešní turisté mají chytré mobily, elektronické čtečky a
notebooky, ale čím se vlastně jejich myšlenky či reakce
odlišují od hrdinů starých řeckých dramat nebo zmíněných
Shakespearových a Moliérových her?
Jedna kladná dramatická postava – moje kamarádka Jitka – se
před chvílí pokusila poslat manželovi do Čech tradiční
pohlednici přímo z paluby lodi, ale i když si tu můžete koupit
všechny možné nesmysly, poštovní známky neměli. A tak abych
Jitku rozptýlil, vyhledal jsem mezi svými průvodcovskými
pomůckami knihu Viktora Kamila Jeřábka Ke břehům Baltu a
kousek jsem jí přečetl: „Ochotní, příkladně zdvořilí lidé, jak
všude v Německu, nejen ukáží cestu, ale jdou s námi až k
červené budově poštovní. Lístek od dětí už zde a opět s
nejlepšími zprávami. Neuvěřitelno, ale pravda. 25. července o
10. hod. dán v Silůvkách u Brna na poštu a 26. byl již v
Sasnici. Podobně za den v Lübecku, i v Hamburku došly nás
zprávy z domova. Jaké to vzorné poštovní spojení!“ Viktor
Kamil Jeřábek to ovšem napsal někdy na samém počátku minulého
století…
Pak jsem ve své čtečce „zalistoval“ ještě jednou a našel
výpisky z dalšího cestopisu, tentokrát V zemi ohně a ledu z
roku 1913 od Karla J. Zákouckého. Přečetl jsem Jitce své
oblíbené místo, kde autor popisuje, jak ho jistý pan Morávek
přemluvil, aby se vydal na Island: „Podívejte se, já byl na
Islandu již dvakráte a chci tam potřetí. Ten ostrov jest
obdivuhodný. Tentokráte vezmu s sebou i svého desítiletého
synka, svěřoval se mi p. Morávek a to mne svedlo... Slíbiv mu,
že pojedu, rychle jsem se obrátil na cestovní kancelář J. F.
Jirásek a syn v Chrudimi a ta mi ochotně obratem opatřila
okružní lístky po souši a po moři, podala několik pokynův a
rad a již po dvou dnech byli jsme na cestě...“
A když jsem se pak ponořil do čtení dalšího sto let starého
cestopisu, tentokrát od českého právníka a cestovatele Josefa
Štolby a nazvaného Za polární kruh, Jitka vstala, připsala na
svou pohlednici omluvný vzkaz poštám a poslala ji nevyplaceně.
Jsem zvědav, jestli dojde.
To by totiž znamenalo výrazný vývoj k lepšímu...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
