|
|
 Ivan
Němec, publicista
Poblázněná aprílová pohádka
Přepracovaných pohádek, které se snaží klasickou předlohu
posunout (obvykle) do roviny humorné, případně parodizující,
jsme již slyšeli nemálo. Při těchto adaptacích jsem si
nejednou marně kladl otázku, co vlastně úprava známé látky
přinesla nového a proč nový autor staré vyprávění takhle
zpotvořil. Věřím, že o ničem takovém nepřemýšleli posluchači,
kteří si 1. dubna naladili nedělní Opravenou pohádku Jana
Jíchy, jejíž premiéru uvedl ČRo 2 – Praha v dramaturgii
Václavy Ledvinkové.
Jíchova Opravená pohádka žádnou adaptací není; její vtip
vyrůstá z autorovy dokonalé znalosti postupů příslušného
žánru. Přestože vnesl do vyprávění spoustu známých pohádkových
motivů, využívaje typickou kompoziční stavbu báchorky, i když
pracoval s obvyklým prostředím, rekvizitami a tradičními
figurami, které osobitě upravil, podařilo se mu vytvořit dílko
originální, jehož humor spočívá v tom, že všechno, co je
v pohádce obvyklé, je zde vlastně neobvyklé a volá po opravě.
Pan král, který se marně snaží provdat své tři dcery, povolá
na svůj hrad pana Šikulína, největšího odborníka na opravu
pohádek, jenž si se vším ví rady. Ten hned vyšťourá, že
v lesích v podhradí má loupežník Lumprásk tři syny, kteří by
hledané prince mohli nahradit. Ale princezničky jsou uhihňaná
třeštidla, která se vdávat nechtějí, raději si libují
v hladomorně, kam se s jásotem nechají uvrhnout, když si od
nich tatínek potřebuje odpočinout. Všeznalý opravář pohádek
sice padne do rukou loupežníků, ale protože je chytrý jako
hloupý Honza, se vším si nakonec poradí, zašmodrchané situace
rozuzlí a pohádka končí tak, jak má – svatbami, do nichž se
nakonec nešikovně zaplete i sám hrdina Šikulín. Je zřejmé, že
autor, který prokázal smysl pro přesnou míru nadsázky, počítá
při svých legráckách především s bystrými hlavičkami spíše
větších posluchačů, kteří již nějaké ty pohádky mají za sebou.
Přičteme-li k vychytralým loupežníkům a dalším pumprdentním
postavám ještě Jíchovy úsměvné veršovánky, z nichž se staly
veselé písničky (hudba Petr Mandel), neubráníme se vzpomínce
na podařený film o Lotrandovi a Zubejdě.
Hana Kofránková, jejíž režijní rozhlasové mistrovství jsme
nesčetněkrát obdivovali při práci na závažných a náročných
rozhlasových inscenacích, znovu prokázala, jakou je
všestrannou profesionálkou, která si výborně poradí i
s žánrem, s nímž se příliš často nesetkává. Nejenže pohádkové
postavy výborně obsadila, ale dokázala s nimi v bystrém tempu
a významově přesném živém projevu pracovat tak, že je člověk
nejen slyšel, ale i viděl. Z projevu ustaraného a drobátko
natvrdlého Krále bylo přímo cítit, s jakou chutí Petr Nárožný
svou figuru tvaruje. Také opraváře pohádek Šikulína, jehož
kulometně meloucí ústa nebyla k zastavení, vytvořil David
Novotný s krásným zápalem. I z dalších hereckých výkonů bylo
patrné, jak je jim v pohádce dobře.
V expozici dal Jan Jícha jedné své postavě do úst naučení:
„Pohádka je citlivý materiál, do té se nemůžete pustit
kladivem...“ Dobře, že autor svou postavu poslechl a pro
opravy Opravené pohádky volil odpovídající náčiní. |
