Ivan Němec, publicista

Poblázněná aprílová pohádka

Přepracovaných pohádek, které se snaží klasickou předlohu posunout (obvykle) do roviny humorné, případně parodizující, jsme již slyšeli nemálo. Při těchto adaptacích jsem si nejednou marně kladl otázku, co vlastně úprava známé látky přinesla nového a proč nový autor staré vyprávění takhle zpotvořil. Věřím, že o ničem takovém nepřemýšleli posluchači, kteří si 1. dubna naladili nedělní Opravenou pohádku Jana Jíchy, jejíž premiéru uvedl ČRo 2 – Praha v dramaturgii Václavy Ledvinkové.
Jíchova Opravená pohádka žádnou adaptací není; její vtip vyrůstá z autorovy dokonalé znalosti postupů příslušného žánru. Přestože vnesl do vyprávění spoustu známých pohádkových motivů, využívaje typickou kompoziční stavbu báchorky, i když pracoval s obvyklým prostředím, rekvizitami a tradičními figurami, které osobitě upravil, podařilo se mu vytvořit dílko originální, jehož humor spočívá v tom, že všechno, co je v pohádce obvyklé, je zde vlastně neobvyklé a volá po opravě. Pan král, který se marně snaží provdat své tři dcery, povolá na svůj hrad pana Šikulína, největšího odborníka na opravu pohádek, jenž si se vším ví rady. Ten hned vyšťourá, že v lesích v podhradí má loupežník Lumprásk tři syny, kteří by hledané prince mohli nahradit. Ale princezničky jsou uhihňaná třeštidla, která se vdávat nechtějí, raději si libují v hladomorně, kam se s jásotem nechají uvrhnout, když si od nich tatínek potřebuje odpočinout. Všeznalý opravář pohádek sice padne do rukou loupežníků, ale protože je chytrý jako hloupý Honza, se vším si nakonec poradí, zašmodrchané situace rozuzlí a pohádka končí tak, jak má – svatbami, do nichž se nakonec nešikovně zaplete i sám hrdina Šikulín. Je zřejmé, že autor, který prokázal smysl pro přesnou míru nadsázky, počítá při svých legráckách především s bystrými hlavičkami spíše větších posluchačů, kteří již nějaké ty pohádky mají za sebou. Přičteme-li k vychytralým loupežníkům a dalším pumprdentním postavám ještě Jíchovy úsměvné veršovánky, z nichž se staly veselé písničky (hudba Petr Mandel), neubráníme se vzpomínce na podařený film o Lotrandovi a Zubejdě.
Hana Kofránková, jejíž režijní rozhlasové mistrovství jsme nesčetněkrát obdivovali při práci na závažných a náročných rozhlasových inscenacích, znovu prokázala, jakou je všestrannou profesionálkou, která si výborně poradí i s žánrem, s nímž se příliš často nesetkává. Nejenže pohádkové postavy výborně obsadila, ale dokázala s nimi v bystrém tempu a významově přesném živém projevu pracovat tak, že je člověk nejen slyšel, ale i viděl. Z projevu ustaraného a drobátko natvrdlého Krále bylo přímo cítit, s jakou chutí Petr Nárožný svou figuru tvaruje. Také opraváře pohádek Šikulína, jehož kulometně meloucí ústa nebyla k zastavení, vytvořil David Novotný s krásným zápalem. I z dalších hereckých výkonů bylo patrné, jak je jim v pohádce dobře.
V expozici dal Jan Jícha jedné své postavě do úst naučení: „Pohádka je citlivý materiál, do té se nemůžete pustit kladivem...“ Dobře, že autor svou postavu poslechl a pro opravy Opravené pohádky volil odpovídající náčiní.



  Vzpomínka na jeden pláč
  Zpěvník Jana Buriana
 
  Zelenkova Responsoria

  Pořiďte si  
 
  Filla: torzo, ale živé
  Navštivte