|
|
 Filla
v Troje: torzo, ale živé
Zřejmě především ke stotřicátému výročí narození pořádá
Galerie hlavního města Prahy výstavu Emila Filly (1882–1953).
Lokalita té prezentaci sluší, v trojském zámku je dobře, ovšem
s výstavou samotnou je to horší. A nejde ani tak o relativně
nízký počet předložených prací jako o jejich výběr – tedy o
to, co se vlastně návštěvník o Fillovi v Troje dozví.
Kurátorka Sandra Baborovská zvolila nejsnazší cestu: sáhla po
tom, co bylo po ruce, čili po Fillových obrazech a kresbách,
které vlastní GhmP. Z nich ovšem vyvstává nejznámější český
kubista jako politováníhodné torzo. Z období Osmy, kdy Filla
podobně jako mnozí další tvořil zejména pod vlivem Muncha, tu
není nic. A vývojové proměny kubistického rukopisu, od analýzy
k syntéze přes vlivy vlámské malby 17. století a surrealismu
po postkubistické práce s mytologickými a folklorními náměty,
jsou tu zachyceny tak řídce, že si je divák musí spíš domýšlet
po svém. Snad jen o lavírova-ných krajinách z kraje padesátých
let si lze udělat jakousi představu.
S výstavou, kterou uspořádala Fillovi Národní galerie před
pěti lety, nebo s přidruženou monografií, kterou mu připravil
Vojtěch Lahoda, nesnese aktuální expozice srovnání ani
náhodou. Ale i tak je Filla v Troje k něčemu dobrý. Znovu
totiž otvírá dávnou otázku, která ho pronásledovala už za jeho
života: Byl svébytný umělec, anebo „Picasso pro chudé“? Tvořil
za sebe, nebo jen pokorně kráčel po cestě, kterou mu prošlápl
velký mistr? Současná přehlídka ukazuje oběma směry. Filla byl
svůj v poněkud bizarním roubování postkubistického rukopisu na
folklorní náměty stejně jako v uvolněné krajinomalbě, kterou
své dílo uzavřel. Tam, kde byl „ryzím“ kubistou, maloval spíš
a la these.
Ale buď jak buď, Emil Filla provokuje k úvahám i devětapadesát
let po své smrti. Což znamená jediné: Jeho dílo stále žije.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kriti |
