|
|
 Mám
ještě na všem lešení…
Básnická sbírka Karla Šiktance (1928) Nesmír, kterou v
sobotu 18. února ve 22.45 představí vltavský Svět poezie,
vyšla v roce 2010. Patnáct básní v ní obsažených vznikalo
během předchozích tří let. V tom období už mohl osmdesátiletý
básník spokojeně spočinout na vavřínech své dosavadní tvorby.
Ale první verš básně, která dala knížce název, zní: „Blázen,
mám ještě na všem lešení…“ V souzvuku s tím je pochopitelné,
že s poezií se nechodí „do důchodu“, že jde o známost na celý
život, známost, připomeneme-li si titul Šiktancovy sbírky
předposlední, vážnou.
První logická otázka při setkání s touto knihou zní: Co je
Nesmír? Co uslyšíme za ne zcela běžným slovem? Nesmírné?
Nesmířené? Obojí je možné a obojí je zde na místě. Nesmírný je
okolní svět, před nímž básník jako by stál stále v údivu a
s nezdolnou chutí jej prozkoumával. Neuchopitelný, nekonečný
vesmír, prostor a čas, dění, které se nepozastaví. A ve stejné
míře zní i nesmířenost s nutným ztrácením a omezeností toho
všeho. Rovinu obecného světa protíná drobná linka osobního
života, tak zoufale konečného. Přesto Nesmír Karla Šiktance
není nějaké oplakávání, defétismus nebo bilancování. Básník
nehledá smíření či vykoupení. K tomu dramatu, které se děje
kolem a něho a v něm, přidává slovo – poezii. V nesmířené
nesmírnosti „netroubí k ústupu“, ale je účasten v překvapivé,
až dravé formulaci: „Z lesů vál černý vzduch / Leč nekonec
třpytu – / jediným božím trhnutím / otevřen náhle západ až na
živé maso!“
A právě onen nesmírný vzdor je na sbírce Nesmír
nejpřitažlivější. Je to důkaz, že autor nerezignuje na poezii,
hledá ji a pozoruje v okamžicích a dějích obyčejných i
svátečních, v místech, kterým neporozumíme, i tehdy, když
náhoda či běžnost závratně překvapí. Karel Šiktanc obývá svůj
básnický svět v poměru vyváženém mezi zahloubáním a laškovnou
hravostí. S intenzitou rozmyslu a s jemnou, útlou nadějí: „A
pořád jsou věci, které přivoláváš jen / mlčením. / Pro které
ještě nemáš abecedu.“
Milena M. Marešová, publicistka |
