|
|
 Zdeněk
Svěrák, scenárista,
herec a spisovatel
Jste mužem mnoha řemesel. Kým jste ve svém nitru především?
V dotaznících uvádím, že jsem herec a scenárista. Mohl bych
připsat ještě textař, nebo teď, když mi vyšla druhá kniha
povídek, i spisovatel. Ale nejradši jsem v divadle. Kolikrát
si říkám, jestli je to vůbec práce, jestli to není spíš za
odměnu. Proti samotářskému psaní je hraní kolektivní
záležitost a to jsem měl vždycky rád. Navíc na jevišti hned
víte, jestli se dílo daří. Ozve se smích, diváci zatleskají a
my jdeme domů s jistotou, že jsme jim připravili krásný večer.
U psaní nikdy nevím, jestli se mi stránka povedla. Ani
filmování nemá to kouzlo jako divadlo. Mluvíte často do skla a
nikdo se nesmí smát.
A co práce na písničkách?
Když píšu text, není to ještě kolektivní práce, ale jakmile
přijde Jaroslav Uhlíř, aby složil hudbu, a děti, aby to
zazpívaly, už jsme parta. Textařství je zajímavé řemeslo. Je
to těšení na to, co udělá se slovy hudba. A většinou je
povznese. Když máte štěstí na dobrého skladatele. A to štěstí
mě potkalo.
Pro divadlo i pro film jste psal často ve dvojici.
Když jsme psali s Ladislavem Smoljakem, byli jsme jeden
druhému také publikem. Pro komediální autory je práce
v tandemu požehnáním. Mým prvním partnerem byl Jiří Šebánek.
Spolu jsme vymýšleli a psali rozhlasovou Vinárnu U Pavouka.
Pod několika televizními inscenacemi je podepsána i dvojice
Čepelka – Svěrák. Ale povídka, to je niternější text. Není
určena publiku, je to něco jako dopis jednomu čtenáři. A ten
musím psát sám.
Kdo bývá vaším prvním kritikem?
Moje žena. To je první posluchač scénářů i povídek. A dost
nesmlouvavý. Nejhorší kritika je, když při mém čtení usne.
Stalo se to?
Jenom jednou, podruhé si to nedovolila. (smích)
Může mít člověk ve vašem věku duši a srdce dítěte?
Může! Přistihuji se, že zapomínám na svůj věk, zapomínám na
to, že bych měl být moudřejší, protože jsem toho už hodně
zažil. Tělo stárne, ale zůstaly mi dětské oči a pomáhají mi
psát o světě jako o něčem překvapujícím a nevídaném. Jako
kdyby mně bylo osm, deset let, kdy jsem už trochu rozumu
pobral, ale přesto se stále setkávám s novými věcmi a zkoumám,
jestli jsou dobré či nikoli.
Jste staromilec?
Mám slabost pro kulturu první republiky. Pro Vančuru, Poláčka,
oba Čapky, pro Osvobozené divadlo. Za srdce mě bere i tehdejší
pop-music. A nejsem v Divadle Járy Cimrmana sám, koho tato
hudba oslovuje. V takzvaných tanečních písních té doby jsou
ukryty melodické i textové poklady. Mám rád také předválečné
filmy i s jejich naivitou a vysokými hlásky deklamujících
hereček. Mými hereckými miláčky jsou vedle Voskovce a Wericha
Jindřich Plachta, Oldřich Nový, František Filipovský, Saša
Rašilov, František Smolík, Bohuš Záhorský, Karel Höger, Růžena
Šlemrová, Nataša Gollová. Zaseli mi do srdce semínka svého umu
a charakteru a já je podvědomě v něčem i napodobuju. Plachtovy
dobrácké postavy se na mně určitě podepsaly. Prácheňský
v Záskoku je vyloženě inspirovaný postavou herce s velkým H,
kterého v Hostinci U Kamenného stolu hrál Jiří Plachý.
Stále si ukládáte „do šuplíku“ fráze a situace, které zažijete
mezi lidmi v běžném životě, abyste je později použil v další
tvorbě?
Ano. Mám notýsek, ale nepíšu do něho často. Dost si pamatuju.
A pokud mám zrovna rozepsanou povídku, hned to do ní jde.
Funguji v takové době jako trychtýř nebo jako magnet, na který
se zachytává všechno, co se pro vznikající text hodí.
Neznám většího mistra v psaní krásných filmových, lehce
erotických a zároveň poetických scén…
Asi to bude tím, že tyto scény jsou nejen milostné, ale i
komické. Mám takové situace rád. V mé poslední knize je jen
jedna povídka, kde se nevyskytuje žena a žádná milostnost.
Vždycky se mi do toho připletou.
Co vás vnitřně žene k tvorbě?
Asi touha, aby se zrodilo něco, co tu ještě nebylo. Když píšu
a nejde mi to, ptám se sám sebe, proč se vlastně tak mučím.
Pak ale přijde ta správná chvíle, kdy se dostanu do jakéhosi
polotranzu, kdy nevnímám čas, kdy se dialogy píšou samy. A to
je ten okamžik, za který celá ta námaha stojí, kdy si řeknu,
že jsem porodil vtip, příběh, pointu, že jsem něco pojmenoval
těmi pravými slovy.
Sledujete při premiérách svých filmů rekce diváků?
Netroufám si koukat po lidech v sále, ale zvukově jsem na
číhané. Když se blíží legrace, jsem zvědavý, jestli jsme ji
dobře připravili, jestli to bouchne. Pokud sedím vedle svého
syna Honzy, režiséra, a vtip vyjde, stiskne mi třeba koleno na
znamení: „Tak vidíš…“ Je to pak velká radost, neboť autor
komedie usiluje o smích. Pokud napíše scénář špatně, dá
divákovi málo informací a k detonaci smíchu nedojde, pak ho to
pochopitelně mrzí.
Prožíváte tedy uspokojení nad dokončeným dílem?
Jistě. A chválím se. Říkám si: „Tak vidíš, žes to dotáhnul do
konce.“ Dotáhnout věci do konce, to je to, oč tu běží.
Pavel Sršeň, publicista
Foto Tomáš Tesař
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 20. 12. |
