Eduard Klezla, hlasový pedagog

Jak se mladík, toužící být veterinářem, stane nakonec krotitelem lidského hlasu?

Pocházím z rodiny, ve které se vždy hodně zpívalo. Rodiče ale nebyli umělci, a tak jsem pochopitelně směřoval do běžného pracovního prostředí. Toužil jsem stát se zvěrolékařem a pracovat v zoologické zahradě. V deváté třídě jsem si podal přihlášku na obor chovatel exotického zvířectva, jenže právě ten rok se ročník vůbec neotvíral. Svůj sen jsem si uchovával s tím, že po studiu na gymnáziu se k veterině jistě jednou dostanu.

Sen jste však nikdy neuskutečnil...

Vždyť to byl jen sen a ne osud. Sny jsou od toho, aby se snily. Na gymnáziu jsem prošel několika pěveckými soutěžemi typu Puškinův památník, kdy jsem dokonce skončil druhý v celostátním kole. Tenkrát za mnou přišla vynikající ruská klavíristka Valentina Kameníková, která tehdy učila na AMU, abych se svým zpěvem určitě něco dělal a neztrácel čas na gymnáziu. Mě však tenkrát zpěv hlouběji nezajímal, byl pouze mým koníčkem. Neuměl jsem pořádně ani noty. Přihlášku na konzervatoř v Ostravě jsem si přesto z legrace podal a byl jsem přijat. Následovala AMU v Praze a angažmá v Komorní opeře. O svém životě jsem měl opravdu jinou představu, ale osud mě nasměroval přesně tam, kam patřím.

Za katedru?

Štěstí i smůla dohromady zapříčinily, že ihned po mém nástupu do Komorní opery v Praze jsem byl požádán, zda bych na konzervatoři nesuploval výuku populárního zpěvu za kolegyni, která odjela na turné do Japonska. Populární zpěv byl pro mě v té době naprosto nepřijatelný a nestravitelný obor. Kdo nezpíval klasicky, neuměl dle mého soudu zpívat a byl člověkem, který svému hlasu, z pohledu klasicky školeného pěvce, velmi ubližoval. Nabídku jsem však přesto přijal, avšak téměř každý student mi připadal hlasově nemocný. Studenti si na druhou stranu mysleli, jak dobře to dělají. Dnes, s odstupem mnoha let, už mohu říci, že v podstatě nezpívali až tak špatně. Bylo to jen mé nevědomí a má nevzdělanost v daném oboru.

Byl jste v zajetí operního pěvectví?

Ano a od té doby se snažím držet zásady, že pokud o nějakém oboru nic nevím, či mám jen kusé informace, neměl bych se vyjadřovat, jelikož ve jménu svých „správných názorů“ můžu nadělat mnoho škody. Jedno však říci určitě mohu, učím dvacet tři let a metodiku výuky jsem musel naprosto přehodnotit. Klasický zpěv a zpěv populární jsou dva naprosto odlišné obory, přestože se v každé literatuře dočtete, že základy zpěvu jsou stejné. Ale co je těmi základy míněno? Pokud někdo myslí dýchání, řeknu ano. Avšak vše další od stylovosti až po tvorbu a posazení tónu je již u každého žánru naprosto a zcela odlišné.

Nebylo to vyčerpávající – souběžně s pěveckou kariérou učit?

Velice rád zkouším něco nového. Na konzervatoři vypsali konkurz a já se přihlásil. Vyhrál jsem a začal vyučovat populární zpěv. Tím ale pro mě nastala nelehká situace. Být sólistou v opeře znamená pracovat na sobě, věnovat se pouze sám sobě, být neustále v kontaktu s pedagogem, studovat nové role, nové árie, písně. Vedle této dennodenní dřiny není čas ještě vyučovat. Ale mládí se domnívá, že zvládne vše, že bude i hory přenášet. Brzy jsem však zjistil, že realita je poněkud jiná, hory začínají být pořádně těžké a nemám čas na sebe, na svoji kariéru. Teď nevím, zda říci bohužel nebo bohudíky. Nastalo období, kdy ke mně přicházeli noví a noví zájemci, kteří u mě chtěli studovat. Mé dny se začaly podobat maratonu. Ráno na hodinu k profesorce zpěvu, potom škola – učit až do pěti odpoledne a v sedm večer hodin představení v divadle. Byl jsem velice brzy postaven před volbu, zda učit druhé, nebo zpívat sám a učení si ponechat jako bonus před smrtí... Taky jsem se tázal sám sebe, co chci ve svém věku předávat.

Co nakonec rozhodlo?

Vychován jsem byl v tom, že předávat zkušenosti mohou jen lidé, kteří již mají něco odžito. Dnes vím, že předávat zkušenosti mohou lidé, kteří jsou otevření, vnímaví, a postupně jsem zjišťoval, že věk zdaleka nehraje hlavní roli. Byl to konglomerát věcí, ke kterým jsem dospěl a díky nimž jsem se definitivně rozhodl pro pedagogiku a postupně ukončil ostatní umělecké závazky.

Pokud jste, jak říkáte, neuznával jiný zpěv než operní a ani jste neznal jinou práci s hlasem, jak jste mohl učit pop, který jste neuznával?

Začal jsem tak, jak jsem to tenkrát považoval za nejlepší. Jenže po půl roce mí studenti začali zpívat klasicky. Hlas se jim začal vyvíjet jinak. Věděl jsem, že to není v pořádku. Tak jsem si vzal všechny dostupné nahrávky od Stinga, Wondera a Mercuryho a začal jsem je bedlivě poslouchat. Začalo období objevování. Od tvorby tónů, posazení hlasu, frázování, různé odchylky v pěvecké artikulaci a mnoho úplně jiných, ale hlavně nových pěveckých principů. Velmi mě zajímalo, jak vše funguje a nezbylo mi nic jiného, než se do problému ponořit sám a začít studovat, protože v té době u nás žádná škola, kde bych dostal odpovědi na své otázky a navíc k ní měl ještě důvěru, nebyla. Proseděl jsem mnoho hodin u hudebního kanálu MTV a sledoval techniku zpěváků, abych pak v kombinaci s tím, co jsem znal z klasického oboru, svým studentům dokázal pomoci. Šlo mi o to, aby si zpěvem nejen neubližovali, protože hlas bylo to jediné, co měli, ale aby byli schopni i dalšího uměleckého vývoje. Mnoho hodin jsem strávil i na konzultacích s foniatry, kteří mě zasvěcovali do svého oboru.

Myslí si dnes vaši bývalí kolegové z operního světa o populární hudbě a zpěvu to, co vy před těmi dvaceti lety?

Hodně z nich ano, nad tím se ale dnes mohu jen usmívat. Vždy jen namítnu, že neznají obor, o kterém hovoří. Každý druh umění má právo na svůj život, jako má každý živočišný nebo rostlinný druh právo na svoji existenci. Vzdělání a nové poznatky rozšiřují obzory, zmenšují zlost, strach a nevědomost. To, co po sobě zanechali a zanechají Michael Jackson, Mahalia Jackson či Stevie Wonder, bude jednou oslavováno stejně jako práce největších operních pěvců.

Pavel Sršeň, publicista

Foto Jarka Šnajberková

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 4. října.