Přemysl Hnilička, publicista

Násilím jen narůstá říše podsvětí

Brechtova hra Lukullův výslech má zajímavý osud. Vznikla roku 1939 pro švédský rozhlas jako součást cyklu „soumraku hrdinů“, v němž tento významný německý divadelník mínil odmaskovat velké postavy světových dějin, ukázat chrabré vojevůdce očima svých podřízených a malých bezejmenných „hrdinů“ jejich slavných vítězství.
Zemřelý vojevůdce, slavný válečník a uctívaný státník Lukullus se ocitá v podsvětí. Je souzen a vystaven žalobám a výtkám těch, kteří umírali v jeho válečných taženích a jejich vdov, dětí a rodičů. Brecht – podobně jako ve hře Matka Kuráž a její děti – ukazuje válečný laur slávy bez onoho pozlátka, které bývá především zobrazováno na velkých plátnech či v dějepisných učebnicích. Ukazuje válečnou špínu, bídu, bolest a trýzeň, na bezejmenné mrtvé a hrdiny proti své vůli, na zoufalé matky bez slz a tiché vdovy.
Hra byla nakonec nastudována nikoli ve švédském, ale švýcarském rozhlase v roce 1940 a o devět let později ji Brecht zpracoval pro Paula Dessaua jako operní libreto – nyní už pod názvem Lukullovo odsouzení. Po speciální premiéře pro „vybrané“ publikum východoněmeckých funkcionářů byla ovšem šmahem odsouzena sama opera a její autoři nuceni k přepracování. Nová premiéra v roce 1951 byla sice předem torpédována rozdáváním lístků prověřeným lidem, ti však rádi uslyšeli vábení peněz a své lístky draze prodali hudbymilovnému publiku. Po nečekaném úspěchu následovalo okamžité stažení z repertoáru a zdrcující kritiky zglajchšaltovaného tisku. Inu, málokterá vláda projevuje tolik zájmu a péče o svoje umělce, poznamenal Bertolt Brecht.
V roce 1960 se v Brně začíná studovat původní rozhlasová verze textu, tentokrát ovšem s hudbou významného skladatele Josefa Berga a v režii Vladimíra Vozáka. Překladatel Ludvík Kundera (z jeho knihy Brecht jsme ostatně čerpali výše uvedené informace) převedl Brechtovu antihrdinskou hru moderním a svěžím jazykem a jeho práce zůstává – vedle hudby Bergovy – největším kladem brněnské inscenace. Ta samotná je již (po více než padesáti letech) notně inscenačně zastaralá, ne však zapomenutíhodná. Herecký projev z přelomu padesátých a šedesátých let je sice již překonán, režijní práce je však pozoruhodná. Vladimír Vozák zde pracuje nejen s barvou hlasu a stylem herců, umí výtečně pracovat se sborem v několika voicebandových scénách, buduje dobře atmosféru a dokáže zaujmout posluchače pro téma hry.
A brněnští herci, mnohdy již zapomenutí? Lukullus v podání Štěpána Zemánka je dutě znějící, prázdný hlupák. Egoistický maniak, neschopný ani po smrti zbavit se vladařských manýr. Neumí se dobře hájit, nemá také v podstatě jak; je zvyklý pronášet projevy a čekat na aplaus davu, není připraven na odpor. Soudce zemřelých (Arnošt Navrátil) i všichni svědkové (velká přehlídka soudobého brněnského herectva – Helena Kružíková, Karel Hospodský, Josef Karlík, Jiří Tomek, Zdeněk Kampf, ale i Josef Somr, Stanislav Fišer a Stanislav Zindulka) jej soudí a odsoudí. Přesto však jsou schopni najít několik drobných skutků, které jsou mu připočteny k dobru – jeho kuchař měl díky němu radost z práce a prostí lidé obdivovali krásný třešňový strom, který dovezl z jedné dobyvačné výpravy. Ani tato „grešlička malá“ však Lukullovi nepomůže. Alespoň v říši stínů je bezohledný válečník odsouzen k zapomnění. Budiž toto vyústění Lukullova výslechu shledáno též drobnou, cennou grešličkou stejnojmenné rozhlasové hry, za jejíž nové uvedení 13. září ve vltavském Klubu rozhlasové hry nelze než poděkovat.