Konrad
Paul Liessmann,
filozof
 Při překládání vaší knihy jsem si potvrdila svůj dojem, že
naší „společnosti vědění“ nejde o vzdělání člověka, ale o jeho
robotizaci v tom smyslu, aby generoval co největší zisk.
Ano, prý žijeme ve společnosti vědění. Politici, reformátoři
univerzit, evropští komisaři tvrdí, že investice do vzdělání
je investicí do budoucnosti. Mohlo by se zdát, že se konečně
naplňuje sen osvícenců o humanistickém vzdělanci, jak ho
nastínil Wilhelm von Humboldt ve své práci Teorie vzdělání
člověka. Ovšem zhruba století a půl po něm, v roce 1959,
napsal Theodor W. Adorno studii Teorie polovzdělanosti, v níž
dokazuje, že humanitní vzdělání u lidí, jimž se neposkytnou
nutné předpoklady, především dostatek volného času, degraduje
na polovzdělanost. Ale polovzdělanost bylo ještě možné
kriticky vztahovat k ideji vzdělání. Problémem naší doby už
není polovzdělanost, nýbrž absence jakékoliv normativní ideje
vzdělanosti. Idea vzdělání jako program sebeutváření člověka
se dnes redukuje na profesní vyučení. Nevzdělanost je osudem
nás všech, protože je nutným důsledkem kapitalizace ducha.
Český překlad knihy a ohlas na ni jste měl možnost vidět
v Praze. Letos v březnu jste přijal pozvání Filozofického
ústavu AV ČR, Collegia Europaea a Filozofické fakulty UK, kde
jste proslovil přednášku s názvem Poslední úkol našeho bytí: O
vzdělání a jeho deformaci ve věku vědění. Aula filozofické
fakulty byla přeplněná. Jaké jsou vaše dojmy?
Velmi pozitivní, byl jsem překvapen, že na přednášku přišlo
tolik lidí, a zvláště mě potěšilo, že mezi posluchači bylo
mnoho mladých. Je to doklad toho, že dnes je otázka svobody
vzdělání a vědeckého bádání palčivá a lidé se jí zabývají.
Velký dojem na mě udělalo, že právě mladí lidé kladli
v závěrečné diskusi velmi promyšlené a konstruktivní otázky.
Vaše dnes už slavná kniha Teorie nevzdělanosti: Omyly
společnosti vědění vyšla ve Vídni v roce 2006. V českém
překladu též zaznamenala velký ohlas. Do jakých jazyků byla
ještě přeložená?
Kromě češtiny také do chorvatštiny a slovinštiny. Vybrané
pasáže vyšly knižně v italštině a v nizozemštině. Do
angličtiny, nevím proč, kniha přeložená nebyla. Není ale nijak
překvapivé, že byla přeložená do češtiny, chorvatštiny a
slovinštiny, vždyť v těchto zemích se vzdělávací systémy
přebudovávají. A filozofické pozadí humboldtovského pojetí
univerzity je ve střední Evropě dosud živé a srozumitelné. Byl
jsem pozván do Záhřebu, kde byla uspořádána konference na téma
reformy vzdělání, kniha byla tedy přijatá velmi dobře. Myslím
však, že její ohlas u vás byl ještě větší.
Ve kterých evropských zemích je podle vašeho mínění
univerzitní svoboda nejvíce ohrožená?
Všechny evropské země jsou ohrožené stejně, protože Boloňský
proces podepsaly téměř všechny evropské státy. Rozdíl je snad
jen v tom, že velké univerzity, jako jsou ty ve Švýcarsku a ve
Francii, mají velké sebevědomí.
Jaký má kniha ohlas v německojazyčných zemích?
Stále dostávám pozvání do Německa, do různých měst. Německy už
kniha vyšla v sedmnácti vydáních. A náklad paperbackového
vydání dosáhl asi sta tisíc. K dnešnímu dni už v Německu vyšla
řada kritických studií o Boloňském procesu.
Vaše kniha však byla první.
Ano. Poté se diskuse rozhořela.
Jak vnímáte Boloňský proces?
Na počátku byly jistě dobré úmysly. Ale unífikace a
kvantifikace vzdělání, neustálé ratingy a evaluace, při nichž
se zcela mechanicky srovnává nesrovnatelné, mají absurdní
důsledky. Původním smyslem bylo podpořit mobilitu a výměnu
studentů i pedagogů. Ale když se bude na všech univerzitách
učit naprosto stejně, jaký bude smysl toho, aby student,
řekněme z Madridu, přijel studovat do Vídně?
Jana Zoubková, germanistka
Foto David Novotný
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 27. 7. |
