|
|
 Eugen
Brikcius,
básník a mystifikátor
Nedávno to byl rok, co zemřel Vladimír Borecký, teoretik
komiky a filozof. Vy jste byli celoživotní přátelé. Co s jeho
odchodem česká kultura ztratila?
V případě osobnosti Vladimíra Boreckého jsem zaujatý,
samozřejmě pozitivně. Znali jsme se více než čtyřicet let a
spolupracovali na mnoha věcech. Velmi rafinovaným způsobem
jsem ho dal dohromady s jeho ženou, výtvarnicí Ellen
Jilemnickou. Když se jim rodily děti, oslavil jsem je verši:
dceru Filomenu v latině, syna Felixe v angličtině. Pokud jde o
Vladimírův přínos kultuře, je třeba vyzdvihnout jeho zájem o
tak zvané mašíbly – magory, šílence a blby. Jde sice o
velikány z okraje kultury, ale i tento okraj do kultury
neodmyslitelně patří. Borecký se také, jako psycholog a
filozof, zajímal o fenomény, které souvisejí s literaturou a
výtvarným uměním, třeba o humor a smích. V neposlední řadě byl
důležitým členem Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu.
Krátce řečeno: sloužil české kultuře vším a po celý svůj
život.
Jak rafinovaným způsobem jste seznámil Vladimíra Boreckého
s Ellen Jilemnickou?
To souviselo s výpravou Křižovnické školy po stopách naivního
básníka Václava Svobody Plumlovského, autora básně Chudobín,
která se dočkala překladu do více než šedesáti jazyků. Jelo se
pronajatým autobusem. Posadil jsem Vladimíra s Ellen vedle
sebe. Nocovalo se v obří, primitivně zařízené místnosti. Z
temného ticha zazněl nejprve Vladimírův šepot. Poté se ozval
šepot Ellen, z nějž bylo zřejmé, že vše je rozhodnuto. Říkala:
„Vždyť já vás vlastně neznám...“ Nazval bych to předsvatební
nocí Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu.
Mystifikace se vám stala celoživotní vášnivou průvodkyní.
V šedesátých letech jste se věnoval její tělesné podobě
v rámci tzv. happeningů, později jste ji pokoušel v rámci
slova, rýmovanou poezií v latině, angličtině, němčině a
češtině. Co je to vlastně mystifikace?
Existují minimálně dvě pojetí mystifikace: klasická a nová.
Klasická mystifikace předstírá, že je, co není. Studuje –
někdy s velkou elegancí, jindy čistě účelově – všechna
kritéria fenoménu, který je vlastně podvodem. Taková byla
Haškova Strana mírného pokroku v mezích zákona, takové byly
jeho příspěvky v časopise Svět zvířat. Rozborem svého díla
jsem zjistil něco jiného: pracuji s prvky nebo osnovami, které
vypadají jako mystifikace, ale žádnou mystifikací nejsou.
Zcela odpovídají skutečnosti. Protože skutečnost sama je tou
největší mystifikací. Klasickou definici jsem tedy
modifikoval: Mystifikace v mém podání předstírá, že je, co je.
Jaroslav Hašek patří s Ladislavem Klímou a Josefem Váchalem k
největším mystifikátorům první poloviny 20. století. Je vám
z nich nejbližší? Uspořádal jste výbor z jeho povídek Jen pro
dospělé muže…
Jisté sympatie tu samozřejmě jsou. Pro důkaz bych se vrátil
k Haškově politické straně. Všichni mají za to, že ji
„zapomněl“ na úřadě zaregistrovat. Ale pak jsou tací, kteří
tvrdí, že Stranu mírného pokroku v mezích zákona skutečně
zaregistroval. To by znamenalo, že jde o exemplář mystifikace
nikoli klasického, ale nového typu. Jenže já nejsem politickým
parodérem, s Váchalem nerezonuji, ani zcela nesdílím kult
Ladislava Klímy, který byl poněkud vnucen zdejšímu
undergroundu sedmdesátých a osmdesátých let. A tak bych
rozšířil váš trojlístek o jméno Arthura Breiského. Jeho život
i dílo jsou mému pojetí mystifikace nejbližší.
Kudy vedla vaše cesta k výtvarnému umění a poezii?
Já jsem měl v šedesátých letech následující motto: Slovo
učiněné tělem. Snažil jsem se dělat poezii formou happeningu a
land-artu. Realizoval jsem třeba akci s pyramidou z bochníků
chleba nebo instalaci pivních půllitrů na Kampě. Jenže záměr
se mně úplně nepodařil, takže jsem se vrátil ke slovu: nejprve
latinskému, poté německému a anglickému. Nakonec jsem začal
psát i slovem českým, a to přednostně slovem milostným.
To jsou čtyři různé jazyky. Nabídl vám některý z nich víc než
ty ostatní? Ve kterém jazyce jste doma?
Zdráhám se říct, že bych byl v nějakém jazyce doma. Mým
mateřským jazykem je čeština. Ovšem český folklor je takřka
totožný s folklorem německým, potažmo rakouským. Čeština a
němčina jsou jeden svět. Jejich idiomatika je stejná. Čeština
je němčina přeložená z němčiny do češtiny. Angličtina je ale
světem zcela jiným. Proto působí anglické kalky typu „o tom“
v češtině tak nepatřičně. V angličtině jsem ovšem napsal svoji
disertační práci Ontologický důkaz existence boží, jejímž
výchozím bodem je předpoklad: Bůh buď je nutně, anebo nutně
není. A latina? To je chrčivý jazyk římských zbrojnošů, jak
říkal Jaroslav Žák. Ale zároveň jazyk se spoustou medových
slov z řečtiny. A když se taková slova dobře zrytmizují a
v tom rytmu zrýmují, přestanou chrčet a znějí něžně. Proto
jsem své milostné verše psal nejprve v latině.
Po roce 1989 jste se vrátil z vídeňského exilu do Prahy a
zahájil jste spolupráci s různými médii, zejména s rozhlasem a
televizí. Přejí rozhlas a televize mystifikaci víc než knižní
publikace nebo happening?
Když jsem tu šanci dostal, využil jsem ji. Ale v rozhlase a
televizi jsem uplatnil spíše starší nápady. Kupříkladu na
Vyšehradě jsem realizoval pro Českou televizi fenomenální
„návrat Šemíka“. Koně tu sice nahradil kozel, velkopopovický,
ale jeho transport helikoptérou a finální výsadek v sadech
mezi Myslbekovy sochy byl skutečný. Od té doby je Šemík zpět
na Vyšehradě. I když dráhu návratu jsem s ohledem na podolskou
porodnici musel trochu lomit, stejně jako bylo třeba některé
pasáže „návratu“ natočit předem a do výsledného „přímého
přenosu“ je vložit. Důkladně jsem to vše popsal ve své knize
Útěcha z mystifikace.
V té knize jste uvedl také svoji latinsky psanou rozhlasovou
reportáž z hokejového zápasu, jehož hlavním hrdinou je
legendární útočník Phil Esposito. Jak se to má se vztahem
umění a sportu? Vy jste náruživým obdivovatelem hokeje,
fotbalu, basketbalu…
Já mám rád spíše konkrétní hráče než sport jako takový.
Zejména fotbal a hokej jsou velmi surové hry. V basketbalu mi
učaroval nejprve Meadowlark Lemon z Harlem Globetrotters,
které jsem kdysi dávno viděl v Praze: on se po hřišti
nepohyboval, on tančil, rozděloval míče velmi nepravděpodobným
způsobem, a zápasy, v nichž hrál, proměnil v balet. Po něm mě
okouzlil Magický Johnson, který to samé předváděl ve
skutečných, nikoli jen exhibičních zápasech. Tím povýšil sport
na ryzí umění. Totéž dokázal Antonín Panenka ve fotbale: aniž
by opustil pravidla, přetvořil obyčejnou hru v jiný žánr.
Díla, která odevzdával divákům, patří jak do fotbalu, tak
výtvarného umění.
Není tento pohled jenom projekcí ze strany poučeného diváka?
Chce se mi říct: Čert vem, co si myslí nepoučený divák. Ale
neřeknu to. Doufám, že i prostý divák alespoň tuší, že je
v případě Panenky nebo Johnsona svědkem něčeho, co se vymyká
běžnému podání, co překračuje všední horizont. Rozdíl je
v tom, že prostý divák k tomu nepřidává žádnou metafyziku,
jako to dělám já.
Radim Kopáč, literární a výtvarný publicista
Foto Tomáš Tesař
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 1. června. |
