|
|
 Dimitrij
Dudík,
rozhlasový režisér
Čekal jste, že Královna Margot bude mít takový úspěch?
Velice jsem si to přál. Měli jsme „zaděláno“ už výběrem
titulu, vždyť knihy Alexandra Dumase patří vůbec
k nejčtenějším. Dramatizace Michala Lázňovského i hudba Petra
Mandela je výtečná, práce celé posádky precizní... Ale hlavně
vděčí Margot za svůj úspěch hercům, kteří dali postavám duši.
Práce na těch dvanácti bezmála hodinových činohrách trvala
rok. A byl to krásný rok. Nicméně přece jen ve skrytu duše
doufám, že inscenace neměly úspěch pouze díky Dumasovu románu;
v anketě Neviditelný herec jsme získali před dvěma roky nejvíc
hlasů s Vedralovou adaptací Kafkova románu Zámek s Vladimírem
Dlouhým v hlavní roli, a Kafka není právě masovou četbou.
Poznáte už při režijní přípravě, že rozhlasová hra nebo
dramatizace bude úspěšná?
Spíš poznám tu, která by mohla být neúspěšná. A když mám
skutečně pocit, že by nedopadla dobře, vrátím ji. Ale na
druhou stranu, drobné handicapy beru spíše jako pozitivum.
Z překonávání překážek mohou vzniknout zajímavé a netradiční
postupy. Naopak, když dostanu scénář takřka přesně podle mých
představ, je to svazující a spokojen s výsledkem pak bývám
zřídkakdy. Při práci na „nedokonalém“ textu bývám paradoxně
svobodnější.
Mohl byste stručně popsat práci režiséra od chvíle, kdy
dostane scénář, do chvíle, kdy je hra připravena k odvysílání?
To je jednoduché. Přijdou herci, natočí se to a hotovo...
Aspoň tak to vypadá podle představ mnoha lidí. Já se tedy
pokusím vzít jim iluze, ale budu muset být velice stručný,
jinak to neotisknete.
Nejprve vzniká režijní kniha. Souběžně režisér řeší problémy s
autorem hry, popřípadě s autorem scénáře, jedná-li se o hru na
motivy románu nebo povídky, nebo s překladatelem, jde-li o
cizojazyčný text. Zároveň probíhá spolupráce s dramaturgem,
kde jde, velice stručně řečeno, o to, jakou zvolit poetiku,
poselství, vyznění; a pak také o praktické věci, jako výběr
hereckých osobností. Pak nastává obsazování rolí ve spolupráci
s produkční. Ne vždy se oslovení herci mohou v době natáčení
uvolnit, někteří mají čas jen v některé dny, musí se hledat
varianty a kompromisy, prostě produkční mají plné telefony
práce.
Mezitím probíhají další přípravné práce – schůzky nad textem
s autorem hudby, s režisérem ozvučení a s mistrem zvuku.
Režisér seznámí tvůrčí tým se svou vizí, která je výsledkem
předchozí přípravy. V této chvíli je již koncepce díla
v představě režiséra konzistentní, ale protože se jedná o
tvůrčí počin, dochází obvykle ke korekcím a změnám.
Poté nastává zkoušení s herci. Velice stručně popsáno:
projednávají se rozbory postav, situací, mizanscény mezi
mikrofony a mnoho dalších věcí. A pak nastává nejdůležitější
část procesu, a sice samotné natáčení. Obvykle se „nabírá“
zhruba pět, ale někdy třeba i deset záběrů každé scény.
Jakmile jsou herci takzvaně „placatí“, kterýžto výraz pochází
z tvaru pásku, na který se dříve točilo (dnes už se všechno
natáčí do počítače), začne režisér vybírat ty nejlepší záběry
s techničkou či technikem. Ti vybrané záběry sestříhají.
Následně proběhne kontrola, zda vše plynule navazuje (v
některých případech totiž střih z nejrůznějších důvodů není
možný), a vybírání z jiných záběrů, až vznikne výsledný hrubý
materiál. V této fázi dochází k takzvané temporytmizaci textu
s vědomím toho, co na tom kterém místě ve výsledku bude:
hudba, zvukové koláže, hudební podkresy, akcenty, předěly... A
pak již přijde nasazování hudby společně s jejím autorem.
Jakmile je hudba nasazena do textu, započne nasazování zvuků a
zvukových koláží společně s režisérem ozvučení, takzvaným
„ropákem“. V této fázi režisér společně s mistrem zvuku
míchají z jednotlivých komponentů hru takzvaně nahrubo. Pak
mistr zvuku vše dočistí a domíchá a nabídne režisérovi
prozatímní tvar, který ještě projde posledními úpravami.
U většiny režisérů to bývá tak, že při každém poslechu
nacházejí další a další drobnosti i věci podstatné, které by
chtěli měnit, až jim produkce musí dílo téměř násilím
vytrhnout z rukou a odvysílat.
Kde končí práce dramaturga a kde začíná práce režiséra?
Dramaturg text připravuje, režisér jej realizuje. V ideálním
případě se vzájemně silně ovlivňují.
Kolik času máte na zkoušky s herci a na práci ve studiu?
Je to „kus od kusu“. V průměru bývá na hodinovou činohru
obvykle týden na natáčení slova s herci ve studiu a tři týdny
na dokončovací práce.
Na jaké tituly nejraději vzpomínáte?
Za těch přibližně patnáct let, co spolupracuji s Českým
rozhlasem, jsem natočil kolem dvou tisíc pořadů a docela dost
z nich mám rád. Za všechny budu jmenovat jednu ze svých
prvních režií: Janusz Glowacki – Fortinbras se opil. Boris
Rösner v titulní roli byl fantastický.
Milan Pokorný
Snímky Jarka Šnajberková
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 6. ledna. |
