|
|
 Vladimír
Mišík, zpěvák
Liší se nějak to, jak máte svůj loňský „narozeninový“ koncert
uložen v hlavě, ve vzpomínkách, a to jak jej zaznamenaly
kamery?
Ani ne, měl jsem dobrý pocit z koncertu a jsem ještě radši, že
atmosféra z toho večera se přenesla na disky, což se vždycky
nepovede. Až na drobné změny v pořadí písniček jsou oba nosiče
věrným záznamem toho, jak proběhl koncert.
Na DVD discích se nakonec objevilo na pětadvacet hostujících
muzikantů, kteří vám přišli k šedesátinám blahopřát. Odmítl
někdo nabídku projektu se zúčastnit?
Neodmítl nikdo, většina lidí souhlasila. Nejdéle prý přemýšlel
Dan Bárta – ale jak sám v Arše řekl, trvalo mu to asi minutu a
půl... Jsem moc rád, že mezi hosty byli jak mladší muzikanti
jako Dan nebo Saša Langošová s kapelou November 2nd, tak moji
vrstevníci od Radima Hladíka přes Michala Prokopa až po
písničkáře. Zvláště účasti Vládi Merty a Vlasty Třešňáka si
považuju, oba jsem obdivoval už od dob Šafránu a svého času mě
vlastně přiměli k tomu, že jsem z angličtiny přešel na češtinu
a uvědomil si, že je dobré, když je i v bigbítu textům
rozumět.
Řada vašich hostů se v Arše přestavila s některou z vašich
písní. Je mezi těmi coververzemi nějaký muzikantský nebo
zpěvácký výkon, který vás překvapil nebo okouzlil?
Docela mě dojalo, jak udělal Dan Bárta píseň s textem Václava
Hraběte Tma stéká do kaluží. Ale i další písničky stojí za to,
docela jsem koukal, jak si žijou svým vlastním životem i
v jiném než mém podání.
Párkrát jste se dal slyšet, že nerad posloucháte to, co jste
natočil. Platí to i pro záznamy koncertů? Je to s tím
„obrázkem“ přijatelnější?
Spíš ještě horší – sledovat záznam z Archy, jak se tam berlím
po těch kortikoidech, to je dost šílené. A stejné je to s
cédéčky. Občas se mi stává, že si někdy nad ránem pustím do
sluchátek nějakou svou starou desku a říkám si, co na té
muzice ti lidi mají. Řekněme, že mé pocity z toho, co jsem kdy
nahrál, jsou většinou rozpolcené...
Vaše loňské turné, jež vyvrcholilo právě pořízením DVD,
výrazně poznamenala vaše choroba. Část koncertů jste musel
odvolat, chvíli jste byl dokonce na invalidním vozíku. Co vám
vlastně bylo?
Zhruba před rokem a půl mi začaly silně otékat nohy. Zašel
jsem do nemocnice a tam mi pan doktor Zamrazil řekl, že mám
Charcotovu osteoartropatii, což je odvápnění kostí, a že mě
musí okamžitě hospitalizovat.
Jak jste to snášel?
Nejhůř mi bylo, když mi řekl, že už se na ty nohy nesmím
postavit, že by se kosti mohly nevratně zpřelámat. Večer jsme
měli mít koncert v Příbrami – tak to jsem trochu ztuhnul.
Ležel jsem v nemocnici a netušil, co bude. Ulevilo se mi až po
několika dnech, kdy mi pan doktor řekl, že mi dá sádru, že to
bude sice na dlouho, ale že když mě někdo dotlačí na vozíku na
pódium, můžu zase zpívat. Po čtrnácti dnech jsme tedy mohli
navázat na přerušené turné a hrát.
Jistě vás v těch dnech a týdnech také napadlo, že byste se už
nemusel na pódia vrátit. Jaký to byl pocit?
To byly těžké noční můry... Děsilo mě jen pomyšlení na to, jak
se na vozíku dostanu do prvního patra domu, kde bydlím.
Zaplaťbůh, brzy jsem se postavil aspoň na berle a dokázal
sejít na ulici.
Říkalo se, že zdravotní potíže jste měl už před svou
hospitalizací, že jste na pódiích doslova bojoval s bolestí.
Je pravda, že mě ty nohy bolely už dřív, ale pořád to byl
člověk schopen zvládnout, ostatně jako astmatik jsem na
problémy při koncertech zvyklý. Kolikrát jsem zpíval i se
zánětem průdušek, s teplotou, pod antibiotiky. Lidi možná
cítili, že jsem unavený, ale hrálo se. Ale před tím půldruhým
rokem už to nešlo překousnout.
Pro zpěváka rockové kapely jsou asi koncerty v pozici vsedě
poněkud omezující. Neobával jste se reakce fanoušků?
Už od čtyřiasedmdesátého roku vystupuju i v komorním sdružení
Čundrground, kde sedíme všichni, takže jsem zvyklý, nevadí mi
to. Já stejně nikdy nebyl takový ten frontman, který by na
pódiu běhal sem a tam a skákal mezi lidi. Koneckonců, B. B.
King už při koncertech taky sedí, pravda, je mu je skoro
devadesát. Já sedím o něco dřív...
Jak se s vaší fyzickou indispozicí vyrovnávalo vaše okolí?
Chlapci z kapely se o mě starali, nosili mi pivo a tak... Ale
nastaly občas situace, s nimiž nikdo nepočítal. Měli jsme
třeba hrát v kulturním domě jednoho malebného českého
městečka. Přijedeme na místo a před námi takový ten klasický
bolševický kulturák, sál v patře a samozřejmě žádný výtah...
Pořadatelé mě na tom vozíčku museli vynést po schodech až na
jeviště, což bylo před koncertem ještě vcelku v pohodě. Po
vystoupení se ale pár z nich lehce upravilo, až jsem si říkal,
jak mě proboha dostanou do auta. Naštěstí někteří zůstali
skoro střízliví a dokázali mě na tom vozíku zase snést dolů.
Koncertní kalendář ETC... se od té doby opět plní. Znamená to,
že vaše fyzické obtíže pominuly?
Jedna noha se zahojila, druhá zase zhoršila, takže ji zatím
nesmím namáhat. Berle tudíž používám dodnes. Je to nepříjemné,
ale v muzicírování mi to nepřekáží.
Milan Šefl
Foto Iva Marešová
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 23. září. |
