|
|
České lázně – poklad v srdci Evropy
Využívání termálních i chladných minerálních pramenů či
přírodní léčivé slatiny k léčebným a relaxačním účelům má
dlouhou historii. V historii lázeňství jsou nejvýznamnější dvě
období. Prvním z nich byl rozmach veřejných lázní v antickém
světě, druhé období trvá od konce 18. století až dodnes.
Lázeňství je do značné míry specifikem evropského kontinentu a
Japonska. Jinde na světě nenabylo využívání lázní takové
obliby a samotné lokality lázní takové proslulosti a prestiže
jako v Evropě.
Tak horké, jak lze vydržet
Systematické využívání „teplic“, jak byly lázně staročesky
označovány, nacházíme v českých zemích od středověku. Tehdy
byly budovány první provizorní přístřešky nad jednotlivými
lázeňskými prameny, jejich voda byla jímána do dřevěných kádí
a bazénů. České lázně již tehdy nabývaly proslulosti,
například lékař a alchymista Paracelsus řadil lázně Teplice
mezi deset nejznámějších evropských lázní. Doporučoval koupele
„tak horké, jak jen lze vydržet“, ve vodní lázni s přidáním
koření. Pacienti trávili v termální vodě nezřídka několik
hodin. Ačkoli se na konci středověku v souvislosti s rozvojem
přírodovědných znalostí objevily první odborné rozbory
léčivého potenciálu jednotlivých pramenů pro jejich vnitřní
užívání, návštěvníci lázní preferovali i nadále koupele.
Nejen léčba, i rozkoše
Lázně nikdy neměly pouze pověst místa určeného k léčebným
účelům. Lazebníci nezastávali jen role ošetřovatelů, ale byli
schopni poskytnout návštěvníku lázní pestré spektrum služeb od
oholení a ostříhání až po základní léčebný úkol tehdejšího
lékařství – pouštění žilou. Pestrou škálu služeb, spojených
často spíše s tělesnými slastmi než s léčbou, byly schopny
návštěvníkům lázní poskytnout i lazebnice.
Nelze se tedy divit, že vývoj lázeňství na dlouhou dobu
poznamenala invaze pohlavně přenosných chorob šířících se
z Nového světa po Evropě v 16. století. Uvážíme-li, že se
lázně do té doby těšily nepříliš počestné pověsti, nepřekvapí
nás, že právě v této době dochází k úpadku využívání lázní,
dokonce téměř k tabuizaci užívání vody jako takové, a to i pro
účely prosté hygieny. Faktorů zde samozřejmě spolupůsobilo
více – v této době nebylo ještě příliš jasno, jakým způsobem
se choroby přenášejí, a společné koupele s větším počtem osob
byly logicky považovány za nebezpečné. Stejnou měrou se ovšem
na dočasném ústupu oblíbenosti koupelí podílelo i prosazování
dobrých mravů: stud a distance od všeho tělesného byly chápány
jako klíčová hodnota.
Znovuobjevený ráj
 Popularita se lázním navrátila až v druhé polovině 18.
století. V této době začali osvícenci propagovat návrat
k přirozenosti, spojené v případě lékařství i se zvýšenou
pozorností věnovanou vlastní tělesné schránce. Propagován byl
návrat k základním principům hygieny. Díky teorii
miasmatického původu nemocí, který spatřoval jejich prvotní
příčinu v částicích volně se šířících vzduchem zejména
v silně urbanizovaných oblastech, byl pouhý pobyt ve volné
přírodě chápán jako prostředek léčby. Takovýmto způsobem se
vrátila popularita lázní, situovaných v oblastech obklopených
kouzelnou přírodní scenérií. Léčebný efekt užívaných vod již
také na rozdíl od předchozí doby nebyl spatřován pouze
v koupelích: proto vznikala centra lázeňského společenského
života – kolonády s prameny, které v průběhu lázeňské sezony
dodnes ožívají den co den korzujícími návštěvníky lázní.
V našich zemích můžeme sledovat rostoucí popularitu lázní díky
seznamům lázeňských pacientů uchovávaných v archivech. Na
příkladu tehdejších nejvýznamnějších lokalit, Karlových Varů a
Teplic, se dozvídáme, že rapidní nárůst návštěvnosti zde
započal na přelomu 18. a 19. století. K příslušníkům šlechty,
kteří v předchozích staletích tvořili nejpodstatnější část
návštěvníků lázní, se od počátku 19. století ve stále vyšší
míře připojovali představitelé etablujícího se podnikatelstva,
ale také buržoazie, každoroční počet návštěvníků lázní se tak
zvyšoval ze stovek na tisíce. Lázně nabízely nejen léčbu
příchozím pacientům, ale také výdělek jejich provozovatelům,
nelze se tedy divit, že v této době vznikala u nově
objevovaných pramenů centra budoucích lázní, jako byly
Františkovy Lázně, Mariánské Lázně, Lázně Jeseník a Lázně
Mšené. Zejména první dvě lokality se hned v prvních
desetiletích existence zařadily mezi nejvýznamnější české
lázně. Naproti tomu například u Lázní Mšené splnění druhého
cíle – zajištění výdělku pro provozovatele – nebylo
jednoduché. Tehdejší majitel panství kníže Oldřich Kinský
neměl odvahu sám budovat v okolí léčivého pramene lázně.
Souhlasil však s touto myšlenkou a půjčil řediteli svých
panských majetků Františku Pavikovskému peníze na jejich
vybudování. V roce 1796 tak vznikly lázně, které fungují
dodnes.
Ráno terapii, večer tanec
A jak vlastně probíhal život v tehdejších lázních? Nechme
zaznít úryvek z lázeňského almanachu pro rok 1825,
popisujícího denní program lázeňského hosta v Teplicích: „Poté
co tě vzbudí sluníčko, vstaň a proveď ranní toaletu, dej si
kávu, čokoládu či čaj, ach, jak jen jsi nyní volný od
starostí. Po uplynutí hodiny se jdi okoupat, vydrž tam půl
hodinky, pak jdi domů, nech na pohovce ještě léčbu působit.
Pak jdi do aleje či v Zahradním domě najdeš společnost, co se
ráda seznámí s cizím. Poobědvej, co hrdlo ráčí a s dietou se
snáší. Pak odpočiň si, čti si noviny, žurnál, maluj, kresli a
vyspi se. Vyhýbej se nudě. Až poleví sluneční žár, nasaď
klobouk a vydej se na cesty. Když je mrak, jdi do reunionu
(společenský dům – pozn. autora). Uvidíš tu grácii v tanci,
polonézy i kalup. Mladé i staré u partie whistu. Do divadla
jdi v pondělí a pátek vyměřen je pro prohlídku divé zvěře
v blízké knížecí oboře.“
Lázně v této době spojovaly dvě neoddělitelné funkce – funkci
léčebnou a rehabilitační a neméně významnou funkci
společenskou. Lázeňští hosté se také bavili společenskými
hrami a sportem. Pobyt v lázních byl chápán jako společensky
prestižní záležitost, k níž náležely typické atributy, jako
bylo dodržování pevného denního harmonogramu, vnější
reprezentace odpovídajícím oděním i zapojení se do
společenského života lázní. Právě ten nabýval zajímavých podob
díky pestrému národnostnímu i stavovskému složení návštěvníků
lázní. Asi o žádném jiném prostředí bychom se z pramenů
nemohli setkat s následujícím konstatováním: „Vysoká šlechta
je zde tak vlídná, že ji lze nalézt smíchanou s buržoazií. Při
bálech se často stává, že knížata a kněžny, hrabata a hraběnky
tančí s nejnižšími přespolními i místní buržoazií, pokud jsou
čistě ustrojení a mravní.“ Lázně se z tohoto pohledu jeví jako
jedno z prvních prostředí, v němž docházelo k vzájemnému styku
přísně oddělených společenských skupin habsburské monarchie.
Zlatý věk a soumrak
Tento trend byl ještě umocněn díky usnadnění dopravní
dosažitelnosti lázní po zavedení pravidelných železničních
spojů ve druhé polovině 19. století. V posledních desetiletích
před vypuknutím první světové války tak již nejslavnější lázně
ročně hostily desetitisíce návštěvníků. Není divu, že v této
době proběhla českými zeměmi další zakladatelská vlna, do níž
spadalo například založení lázní Poděbrady, Luhačovice a
Jáchymov. V již fungujících lázních byly v té době realizovány
secesní přestavby a novostavby lázeňských budov prováděné
věhlasnými architekty, jako byli například Zickler a Heymann v
Mariánských Lázních a Jan Letzel v Lázních Mšené. Vznikly tak
architektonické skvosty, které mohou obdivovat návštěvníci i
dnes.
Secesní Dvorana architekta Jana Letzela v
Lázních Mšené ve třicátých letech a dnes
Světová válka ukončila zlaté období historie českých lázní.
Hosté se sice po válce opět vrátili, charakter lázní však
poznamenala proměna společenského života v Evropě. Na místo
mezinárodní společnosti, v níž udávala tón aristokracie a
příslušníci panovnických rodů, se v meziválečném období
dostala domácí velkoburžoazie a průmyslníci. Mezi státy
vznikly bariéry v podobě nových hranic a úspěšnému rozvoji
lázní nenahrávala ani hospodářská krize třicátých let. Po
vypuknutí druhé světové války se lázně často staly – ostatně
stejně jako za všech předchozích válečných konfliktů – místem
pro rekonvalescenci raněných příslušníků armád. Krátké období
po roce 1945 skýtalo nové naděje, poúnorová politická situace
a odsun původního obyvatelstva z území, kde se nacházela
nejvýznamnější lázeňská centra, stejně jako centralizované
reformy zdravotnictví však vývoj českých lázní nadlouho
ovlivnily.
Návrat původního lesku
Došlo k zestátnění dosud privátních lázeňských společností a
klientela lázní se znovu proměnila. Místo lidí, hradících si
pobyt převážně z vlastních zdrojů, do lázní přijížděla spíše
tuzemská klientela či pacienti ze spřátelených zemí, jejichž
pobyt byl převážně hrazen z prostředků zdravotního pojištění.
Utrpěla tak zejména společenská funkce lázní. Tento systém na
druhou stranu přispěl k tomu, že v našem pojetí lázně stále
figurují jako léčebné zařízení. Klienti v nich průměrně tráví
stále více času, než je v Evropě obvyklé, což vypovídá o tom,
že se zde především léčí, neboť podle tradičních poznatků by
měl účinný lázeňský pobyt trvat nejméně 21 dní.
V posledních dvou desetiletích v souvislosti s privatizací
lázeňství opět začíná převažovat klientela, financující si
pobyt v lázních pouze ze svých prostředků. Právě mezi těmito
klienty se nejnověji začíná prosazovat trend známý ze
zahraničí, kde jsou lázně často chápány jako prestižní
prostředí umožňující návštěvníkům krátkodobý únik ze
stresující reality každodenního života. Nové pojetí tzv.
wellness pobytů je zaměřeno na krátkodobé využívání co
nejpestřejších možností, které jsou v lázních nabízeny ve
stále pestřejší míře od kondičních cvičení a terapeutických
masáží až po možnost objednat si terapie, které byly
aplikovány na pacienty v 19. století. O tom, že české lázně
nyní zažívají opětnou vlnu rozkvětu, svědčí přirozený návrat
k pestrému národnostnímu složení lázeňské společnosti.
Vladan Hanulík, historik
Lázeňští hosté na začátku minulého století podstupovali stejné
procedury jako dnes
|
