|
|
 Petr
Koudelka,
spisovatel a publicista
Bát se a nekrást
Tak už jsem konečně přišel na hlavní příčinu našeho současného
marasmu. Nebo to snad není marasmus, když vůz (stát) vězí
v blátě (morální bahno), v parlamentu a ve vládě se přetahují
a bývalý premiér se raději odstěhuje na Floridu? Příčina toho
všeho je jednoduchá: nikdo se ničeho nebojí.
Jde to napříč nejen politickým, ale přímo lidským spektrem.
Děti se nebojí facky, kriminálníci se nebojí policie, politici
se nebojí voličů. Pedofilové se nebojí trestu, zloději se
nebojí na hřbitově. Jde to tak daleko, že ani prasata se
nebojí řezníků (dávají jim na to prášky).
Konšelé, magistrátní úředníci se nebojí defenestrace. Pražští
divadelníci protestovali proti radnici, ale tam se jim
vysmáli: my se vás nebojíme. A to se jich podepsalo třináct
tisíc, přičemž na vyhození z oken (na vidle) by jich stačilo
dvacet. Jeden student, který tam byl, napsal do novin: Něco se
musí stát. Ale nestane se, protože se arogantní mocipáni
nebojí.
Petic se vůbec nikdo nebojí. Tisíce lidí podepíší petici, ale
žádná odezva. Znamená to snad, že právo u nás není
vymahatelné? To jsme si vymysleli hezké slovo: vymahatelné! Co
to znamená? Že se nebojí ani právníci, advokáti a soudci.
Kolikrát jsem už slyšel v televizi větu: Ani úřad ombudsmana
s případem nehnul! Nebojí se ani ombudsmana.
Někdo mi vyprávěl, že v minulosti (za komunismu) se nakonec,
když už se vyčerpaly všechny možnosti, řeklo: „Tak to dáme do
Dikobrazu!“ A často to prý opravdu pomohlo. Dnes média
nezmohou nic. Nikdo se jich nebojí. Řekl jsem si, že to
vyzkouším a napíšu článek: Chybí nám vůdce! Chybí nám někdo
jako Martin Luther, který by přibil na vrata kostela
memorandum, výzvu k revoluci. Vím dokonce, co by v té výzvě
mělo být: Země se zmocnila nekontrolovaná a nemravná moc.
Každá politická strana zabere pro sebe stát a dělá si s ním,
co chce. Od té chvíle začne taky krást. Začne? Ti nikdy krást
nepřestali. Tak! Takový Martin Luther kdyby se narodil. Ale já
to nebudu, se mnou nepočítejte! Tak jsem ten článek nakonec
nenapsal, abych se nestal Martinem Lutherem. Nebo nedej bože
Janem Husem! Ale napsal jsem pár jiných článků. Nestalo se
nic. Nikdo se jich nebojí.
Má to své tragické důsledky. Vím, Karel Čapek o tom taky
uvažoval. A napsal Bílou nemoc. Arogantní mocipáni se ničeho
nebáli a chtěli jít do války. Nedalo se to zastavit. Tak si
vymyslel bílou nemoc. Na chvíli se toho lekli, ale pak jim
otrnulo. A toho doktora, který s tím přišel a chtěl je
zastrašit, nakonec ušlapali. Hezký příběh. Ale v životě to
nefunguje. Chtěl bych vidět doktora, který by přišel za
Julínkem a řekl (hlasem Hugo Haase): „Nedělejte to, pane
ministře, co když se to bude týkat i vás!“ A Julínek by si
zaťukal na to necitlivé místo na hrudi a zasípal by: „Proboha,
pomozte mi. To je bílá nemoc.“ Julínka by odstavili a přišel
by někdo jiný, ještě nemilosrdnější. Kdepak dnes bílá nemoc!
To, o čem mluvím, nemá nic společného s kapitalismem,
s globalismem, ani se socialismem, s demokracií; jsou to
poměry odvozené od lidské chamtivosti, pyšného sebevědomí a
arogance moci. Je to totalita nebojících se ničeho. Drží nás v
ní ti nahoře a její nakažlivý dech zasahuje všechny a všechno.
Všichni se mu snaží přizpůsobit, aby přežili. Srazili nás na
kolena. (Ten článek, o kterém byla řeč a který jsem nikdy
nenapsal, jsem chtěl kvůli nové totalitě moci ukončit slovy
známé písně: „…ne, nejsme na kolenou. Ryjeme držkou v zemi.“)
Velký spisovatel Dostojevskij se tím také trápil a převedl
tento problém na existenciální a náboženskou platformu. Lidé
se přestali bát boha, takže je vše dovoleno.
Je dovoleno podvádět a lhát. Lháři bezostyšně hovoří do
televizních kamer. Nedávno jsem viděl nenápadný pořad,
zastrčený do odpoledního času. Popisoval, jak se lidem děje
velké příkoří, všem bylo jasné, kdo má pravdu. Ale za zlem,
možná i zločinem stál poslanec parlamentu. A jeho hlásná
trouba, krajský úředník, v televizi tento zlý čin obhajoval.
Kamera zabírala zblízka jeho prolhaný výraz, uhýbal očima,
jeho vousatá tvář ho prozrazovala, jako by se odmítala podílet
na tom svinstvu. Lhář, který později dostane svou odměnu. Lže
a krade, samozřejmě. To jde ruku v ruce.
Co to jen napadlo našeho tatíčka Masaryka, aby nám dal heslo
Nebát se a nekrást! Pravda, bylo to v době, kdy se všichni
báli – boha, úřadů, zákonů. Děti se bály rodičů a facek. Bylo
zapotřebí ten národ trochu povzbudit. Ale kyvadlo se za sto
let pěkně obrátilo!
Je nezbytné, ba přímo nutné postavit TGM z hlavy na nohy: Bát
se a nekrást! V sázce je naše existence. O koho se přitom
opřít? Hledejme kolem sebe ty, kteří se bojí. Člověka, který
se bojí o svou práci. Jiného, který se bojí, jestli bude mít
na nájemné. Matku s dětmi, která se bojí, jestli vyjde
s výplatou. Lidé, kteří se bojí, nám mohou být užiteční.
Senioři a budoucí senioři. Vy všichni, kteří čtete tento
článek, budete jednou seniory. Bojte se! Václav Klaus spočítal
(a napsal do novin), že zatímco dnes je ze sta obyvatel třicet
pět důchodců, v roce 2050 jich bude sedmdesát pět!
Budoucnost patří těm, co se dnes bojí! |
