|
|
Výjimečný zážitek ve výjimečný den
 Hluchota,
jíž vzdoruje neuvěřitelná hudební představivost a skladatelské
mistrovství. Husitství užité obrozenci jako prostředek
vyjádření tužeb po národní samostatnosti. Umění a politika.
Dirigent Jiří Bělohlávek na vrcholu. Česko-německá kulturní
výměna... Všechny tyto nadpisy, a s nimi i mnohé další, lze
použít pro pomyslný výkop a všechny budou správné – ale článek
se stejně nakonec vždy dostane k ústřednímu tématu: jak na
podzim zazněla v Berlíně Smetanova Má vlast, kterou uslyšíme
v záznamu na rozhlasových vlnách první lednový den.
Ať už tedy začneme jakkoli a ať už budeme rozvíjet úvahy o
programní hudbě nebo o schopnosti cizího orchestru postihnout
interpretační jemnosti české národní hudby, dostaneme se ovšem
stejně záhy ke konstatování, že večerní sváteční novoroční
program není v tomto roce ledajaký. Snímek tentokrát
nezprostředkovává v mezinárodní hudební výměně Evropská
vysílací unie (EBU), ale Českému rozhlasu 3 – Vltava se jej
podařilo získat přímo prostřednictvím Nadace Berlínských
filharmoniků, kteří jej hodlají vydat rovněž na CD na vlastním
labelu. A ledajaký není koncertní záznam ani z ryze uměleckého
hlediska.
Sváteční okamžik
Být při jednom ze tří večerů, do jejichž programu v říjnu
jeden z nejlepších světových orchestrů Mou vlast zařadil, může
být sice v životě hudebního publicisty zdánlivě běžnou
záležitostí, ale zdání klame: i kritik si pochopitelně
připustí k tělu vědomí, že je svědkem něčeho, co nezažívá
každý den. Má vlast se hrála v berlínském sále Philharmonie
naposledy někdy počátkem devadesátých let a ani čeští
dirigenti nehostují u tohoto proslulého tělesa často. Takže
když jste pak v auditoriu, kterému po léta kraloval Herbert
von Karajan a na devadesát minut tam nyní stojí „náš“ člověk,
není vám to jedno…
Má vlast zazněla precizně, barvitě i objevně a pomohla tomu
nejen skvělá akustika sálu, o jakém se nám může v Praze či
v Brně jen zdát, ale i osobnost dirigenta a flexibilnost
orchestru. Poporce, výraz, artikulace, slavnostnost,
nepřeháněný patos… V dramaturgické mimořádnosti, zvukové
kultuře a interpretační dokonalosti se dostavil takový
výsledek, jakého tuzemské orchestry nedosahují. Včetně
důležité maličkosti: hrálo se bez přestávky mezi třetí a
čtvrtou básní, vcelku, a i proto tak působivě.
Jiří Bělohlávek sice skromně tvrdí, že na výběru Mé vlasti
nemá žádné zásluhy, že si ji prostě přál šéfdirigent
Berlínských filharmoniků Simon Rattle, ale už samo pozvání
není samozřejmostí. O rok dříve tu byl poprvé po dlouhých
letech. Lze se jen dohadovat, co všechno vedlo nyní k volbě
právě tohoto opusu, důkladně v programu a při besedě
vysvětleného a posléze se zájmem a srdečně přijatého. Byl to
nicméně sváteční okamžik a Jiří Bělohlávek při něm potvrdil,
že pevného místa v mezinárodní umělecké elitě dosahuje jen a
jen prací, ničím vnějškovým.
Kompletní Má vlast asi i v Berlíně zůstane nadále vzácným
hostem, když se ani v Praze nehraje v podstatě při jiných než
zvláštních příležitostech. Zdá se nicméně, že by Jiří
Bělohlávek mohl být v Berlíně hostem pravidelnějším. Další
pozvání na sebe nenechalo čekat. Zaznělo hned po koncertě –
s neodolatelným šarmem: může prý k filharmonikům přijet, kdy
chce. Sir Simon mu formulaci vzápětí vysvětlil tak, že by ho
chtěli mít v Berlíně víc než dosud.
Není důvod mobilizovat, ale upokojovat
„Mou vlast miluji, získal jsem k ní osobní úzký vztah. Mám
v ní i své favority, ale neřeknu které: snažím se všem šesti
dítkám být spravedlivým otcem, dávat všem šesti kusům co
největší pozornost,“ řekl po koncertě dirigent Bělohlávek.
V Mé vlasti nesleduje už tolik linii dějového příběhu
jednotlivých básní, spíše prý mívá okamžiky, kdy se mu zjevují
vzpomínky. „Hudební proud prožívám jako velký příběh
romantické symfonické básně, ale ve smyslu hudebním, ne ve
smyslu literárním,“ vysvětluje svůj přístup.
 Už
díky postavení, které si Má vlast získala v Česku, chápe Jiří
Bělohlávek toto hostování současně jako úkol slavnostní, jímž
je dirigent vyznamenán. V žádné jiné národní hudební
literatuře asi neexistuje pendant k tomuto cyklu, skladba,
která by měla tolik hudebních kvalit a zároveň tolik
mimohudebních souvislostí a významů.
Hudební obrazy evokující historii i krásu české země naštěstí
samy od sebe nepřipomínají okupanty během druhé světové války,
ani dávný politický a kulturní útlak související
s rekatolizací a habsburskou vládou mezi Bílou horou a rokem
1918, tedy situace, do nichž Má vlast zaznívala tak
povzbudivě. Skladba hovoří svou hudební krásou a na zmíněné
naopak dává zapomenout. Nemusí teď mobilizovat, ale svým
důrazem na zakotvení doma, ve vlasti, v domově, naopak může
upokojovat a rozumné lidi pomáhat definitivně sbratřit.
Berlínští filharmonikové cyklus zopakují v polovině roku
v Aix-en-Provance a Jiří Bělohlávek jej zjara nastuduje
s orchestrem lipského Gewandhausu. Nevylučuje, že jednou pak i
se svým tělesem, BBC Symphony Orchestra, v Londýně.
Naše vlast
V Praze zazní Má vlast v roce 2008 přinejmenším dvakrát
s pomyslným moravským akcentem – nejen 12. května v pojetí
Filharmonie Brno s Petrem Altrichterem tradičně při zahájení
Pražského jara, ale také již 4. ledna pod taktovkou Brňana
Zdeňka Mácala při koncertě pořádaném s Akademií věd ČR a
připomínajícím vznik České filharmonie v roce 1896.
O tom, že někdo má Smetanovu hudbu skutečně v krvi, hovoří
jedno číslo: Mou vlast hrála Česká filharmonie již více než
šestsetkrát. Ale nemusí to znamenat patent na veškerý rozum.
Zmínka o moravském akcentu je proto jen pousmáním – vždyť ani
v Berlíně neměla Má vlast německý přízvuk.
Mohu potvrdit, že Jiřímu Bělohlávkovi se podařilo mezinárodní
komunitě hudebníků usedajících v prvořadém tělese metropole
německého státu předat hodně z představ, které o vyznění
Smetanovy hudby sám má a které s ním sdílejí i další české
uši. Jde asi především o měkkost a zpěvnost, ale i o
temperament, o poezii i o drama – aby ve Vltavě byly
autentické rusalky i polka, aby Šárka bouřila, aby české luhy
a háje (a bory po skalinách) šuměly a aby husitští obránci
tuzemských zájmů i blaničtí rytíři zpívali chorál tak, že se
hruď nadme – a křižáci utečou. Genialita hudby, a té Smetanovy
konkrétně, spočívá v tom, že je v ní společně s ryzí hudební
strukturou, vyvolávající uspokojení svými změnami a pohyby,
zakódováno i mnoho z takovýchto pocitů – a že je lze rovněž
dekódovat. Přístupové heslo přitom není jen jedno jediné.
Cyklus symfonických básní Má vlast, kultovní, výjimečný a
neopakovatelně jedinečný monument v českém hudebním odkazu,
slavil v listopadu stopětadvacáté výročí od koncertu, při němž
zazněl v Praze v sále na Žofíně poprvé celý. Na jaře stejného
roku 1882 se mimochodem dočkala stého provedení Prodaná
nevěsta. Pokud rozhlasové vysílání připomene nyní jubileum Mé
vlasti důstojně a neotřele a pokud se mu podaří zprostředkovat
alespoň něco z atmosféry, která provázela hudebně dokonalé
berlínské provedení, bude to jeden z nenahraditelných
příspěvků veřejnoprávního rozhlasu ke kultuře země.
Orchestr povstává...
„Jakožto šéfdirigent rozhlasového orchestru BBC Symphony jsem
naučen na to, že každý výkon podléhá tomu nejpřísnějšímu
dohledu mikrofonu. Vím, že dobrý přenos může atmosféru v sále
předat,“ odpovídá Jiří Bělohlávek na otázku, zda věří v sílu
rozhlasového média. A diplomaticky dodává, co slyšel: že
skutečně věrný obraz toho, co se děje na pódiu v sále, může
zprostředkovat až digitální vysílání. Naštěstí se rozšiřuje.
Až budeme na Nový rok usedat k přijímačům, pouštět autorádio
nebo třeba internetové živé vysílání, zkusme si představit – a
jde to! - sál tiše hučící dvěma tisícovkami lidí, obložený
nažloutlým dřevem; moderní prostor vzadu, po stranách i
vepředu plný různě situovaných balkonů s řadami sedadel, které
obepínají i pódium. Na centrálním místě nechybí impozantní
varhanní prospekt, který bude tentokrát mlčet. Orchestr již
povstává a na pódium přichází a hráčům charakteristickým
způsobem kyne Jiří Bělohlávek, prvořadý vyslanec české
kultury. Pozvedá ruce – a do naprostého ticha se mohou ozvat
první harfové akordy uvozující zpěv bájných věštců. Vyšehrad,
Vltava, Šárka... Víte, jak cyklus dál pokračuje?
Petr Veber,
vedoucí Redakce vážné hudby Českého rozhlasu 3 – Vltava
Foto Pavel Ryjáček
a
archiv |
