Číslo 43 / 2007.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor s hercem.
Sašou Rašilovem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 


 

 

Saša Rašilov, herec

Nebylo by vám ostatně někdy příjemné, když jdete po ulici, být skutečně neviditelný?

Určitě by to příjemné bylo, zvlášť pokud není člověk v ideální formě. Ale svou popularitu nijak zvlášť neprožívám. Musím ji brát jako součást profese. Tak strašné, abych musel hořekovat, to není. Není možné na jedné straně dělat věci, které popularitu vzbuzují, a na druhou stranu si stěžovat, že je mi to nepříjemné. Být lidem na očích je součást mého povolání.

Pro rozhlasové režiséry jste ovšem opravdu zůstával dost dlouho neviditelný. Čechovův Racek je teprve čtvrtá rozhlasová inscenace, do níž jste byl obsazen. Líbí se vám práce v rozhlasovém studiu?

Práce v rozhlase se mi líbí moc. To že jí zatím nebylo tolik, je částečně i moje vina. Shodou okolností se mi pracovní nabídky sbíhaly tak, že nejdřív byly jasné termíny v divadle, pak z televize nebo třeba filmu, a když přišly ty rozhlasové, zjistil jsem, že mám diář plný. A musím říct, že mi to většinou bylo líto a jsem strašně rád za těch pár věcí, na kterých jsem se mohl podílet. Jsem totiž velký příznivec mluveného slova, takže prodejna Českého rozhlasu na Vinohradské třídě, to je můj obchod – cédéčka s mluveným slovem poslouchám v autě. Na cestách mě mluvené slovo provází rozhodně častěji než hudba.

Máte doma i cédéčka s pořady, na kterých jste se podílel?

Mám. Ale ne kvůli tomu, že bych tak rád poslouchal sám sebe, ale proto, že jsem pyšný na to, na jak kvalitních věcech, jako byla třeba právě ta rozhlasová inscenace Racka, jsem pracoval. Jsou to hodnoty, které po nás zůstanou – na rozdíl třeba od dabingu, kde je kvalita dabovaných věcí leckdy pochybná, nebo na rozdíl od divadla, které sice kvalitní je, jenže je to umění prchavé a v podstatě nezachytitelné.

Čím je pro vás rádio jako pro posluchače?

Rádio je pro mě především zdrojem informací. Víc než noviny. Zajímá mě aktuální zpravodajství, výběr z tisku. Na rozhlasové zprávy se dokážu lépe soustředit než na televizní. Tam hlasatel čte třeba zprávu, kolik obětí si vyžádal teroristický výbuch, a mé oči bezděky přitahuje jeho kravata. Ostatně i na ty příběhy, o kterých jsem mluvil, se lze v rádiu víc soustředit. Zfilmovaný román vás často zklame, protože, když jste ho četl, tak záleželo jen na vás, co jste za jeho větami viděl. Něco podobného nám nabízí i rozhlas – stimuluje naši představivost a fantazii.

V rozhlasovém Rackovi představujete mladého muže, který svou lásku upíná k Nině, jež ho nemiluje, a naopak odmítá lásku Máši, která ho miluje. Mášu ztvárnila vaše žena – Vanda Hybnerová. Vám dvěma, když jste se potkali, bylo hned jasné, že patříte k sobě?

Myslím, že ano. My jsme se seznámili na DAMU a poměrně rychle se pak do sebe zamilovali. Dalo by se říci, že to byla fatální záležitost.

Máte se ženou stejnou profesi. Čím tato profese vaše manželství zpevňuje a čím naopak ohrožuje?

Těžší je to ve chvílích, kdy nám práce roste přes hlavu. Pracovní věci a vztahy řešíme i v ložnici. Naší duševní hygieně by nejspíš prospělo, kdybychom měli každý jinou profesi, ale na druhou stranu – naše povolání vyžaduje tak intenzivní pozornost, že když o něm spolu můžeme mluvit, tak nám to vlastně pomáhá; vzájemně se tím posilujeme.

Bronislav Pražan

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 15. října. 

Foto Jarka Šnajberková


  Rozhovor se Sašou Rašilovem                     Jak to vidí Leo Pavlát                        Jaké bylo dospívat nad propastí