|
|
 Rudolf
Matys,
publicista
Nová naděje pro operu?
Už ani nepamatuji, kdy byla naposled ve studiích Českého
rozhlasu natočena celá opera, neřkuli dokonce opera současného
českého skladatele. Tím víc přitáhla mou pozornost premiéra
loňské nahrávky zhruba hodinové opery Endymio, která byla
vysílána 22. září na Vltavě v rámci jejích sobotních Operních
večerů.
Její autor, Tomáš Hanzlík (1972), se věnoval už od studií
muzikologie na olomoucké univerzitě archivnímu průzkumu
barokních hudebních památek, hlavně tvorby vznikající
v prostředí moravských center piaristického řádu. Odtud, od
teoretických studií a edičních prácí, byl pak jen krůček k
aktivnímu provozování barokní hudby v komorním souboru Damian
Ensemble, který založil a stále řídí, a posléze i k vlastní
tvorbě, která nově zhodnocuje barokní podněty v kombinaci
s postupy současného hudebního minimalismu. Kromě Endymia
z roku 2001 Hanzlík napsal i tři další opery na původní
piaristická latinská libreta, které úspěšně inscenuje se svým
nepočetným, a tedy i „mobilním“ souborem, a s několika dalšími
nadšenci na festivalech barokní hudby, z nichž některé i
organizuje (jeho operu Slzy Alexandra Velikého nedávno uvedlo
i pražské Stavovské divadlo!).
Autorem libreta opery Endymio (měla premiéru v Kroměříži roku
1727, její hudba se však nedochovala) byl regent místní
piaristické koleje Jan Kopecký. Na pozadí volné variace na
antický mýtus o krásném pastýři Endymiovi, se tu odehrává
příběh hrdinovy lásky ke spanilé Aurille. Jeho peripetie a
vyústění jsou pak závislé na vývoji sporu mezi bohyní lovu
Dianou, která zprvu lásku zásadně odmítá, a mezi Amorem, který
ovšem nakonec nutně zvítězí. Není tu však místo na popis
dalších komplikovaných šarád libreta, podstatnější je přece
hudební složka díla. Hanzlík v ní dodržuje pro baroko typickou
strukturu uzavřených čísel – áriových, sborových a baletních
–, ale v duchu minimalistických zásad podstatně redukuje a
zjednodušuje polyfonní bohatství barokní mluvy i její
ornamentiku. Tím víc ovšem vyniká energická rytmická pulzace
jeho hudby, založené hlavně na repetičních variacích.
Na rozdíl od některých jiných děl minimalistické hudby Hanzlík
ani na chvíli nenudí. Jeho hudba oplývá citově vzrušenou
temperaturou, nezapře tedy svůj barokní kořen; je vtipná,
duchaplná a v nejlepším smyslu zábavná; leckdy zazní jazzová
nápověď, mezi nástroji, jimiž disponuje sedm hráčů jeho Damian
Ensemblu, se objevuje i saxofon a syntezátor. K realizaci
opery si Hanzlík přizval i pěvecký soubor Vox Nymburgensis,
jehož sbormistr Jan Mikušek zpíval part titulní postavy.
Zajímavá byla i pěvecká technika sólistů – na rozdíl od
„tradičních“ operních škol, založených hlavně na romantických
východiscích, se vyznačuje „rovným tónem“, připomínajícím
spíše projev písňový. I to však vychází vstříc současné
hudební pocitovosti – Hanzlík se dokonce poněkud blíží i
některým postupům hudby rockové a popové, aniž by ovšem
podlehl jakékoliv lacinosti.
Souhlasím s Wandou Dobrovskou, která vidí ve sdělném
a přitažlivém hudebním výrazu Hanzlíkových oper jednu ze
šancí, jak otevřít tomuto žánru cestu k mnohem širšímu
posluchačskému a diváckému ohlasu. Dodám jen, že tuto cestu
považuji za daleko nadějnější než „zmuzikálovění“ populárních
oper, i než ony megaprodukce, na nichž pěvecké celebrity
nabízejí jen pár omletých árií z Verdiho, Pucciniho či
Bizeta... |
