|
|
František Filipovský – Skrytý půvab rozhlasu
 Pořady,
v nichž lze obdivovat jeho hlasovou ekvilibristiku, se
počítají na stovky. Vyjádřením úcty k Františku Filipovkému,
jenž se narodil před rovným stoletím, je i CD, součást
aktuálního čísla Týdeníku Rozhlas. Neopakovatelné nastudování
Haškových povídek je ukázkou špičkového interpretačního umění.
Důvod k oslavě
Rok 1907, minulé století, dávná historie: v Hlasech od
Berounky bylo možné přečíst si časné varování, že masopust
potrvá tentokráte pouze třicet sedm dní a nocí, proto by si
mládenci a panny, chtějí-li vplout v přístav manželský, měli
pospíšiti. Ani předpověď počasí nebyla nijak povzbudivá.
Očekávaly se měsíce většinou suché a chladné, pro úrodu
nevalně příznivé. V červenci skutečně vystoupila teplota na
pouhých 9,4 °C; tento rekord nebyl doposud překonán. Ameriku
zachvátila ekonomická krize a zkrachovalo mnoho bank, v Anglii
rozbili svůj první tábor skauti a v Pekingu byl odstartován
nejdelší automobilový závod světa s cílem v Paříži. V českých
zemích rakousko-uherské monarchie plynul život poměrně klidným
tempem. Masaryk byl sice zvolen do Říšského sněmu a rodící se
levicové strany získávaly na síle, ale žádnou významnější
odezvu to zatím nevyvolalo. I zprávy o krvavých událostech
v Rusku se šířily spíš okrajově. V Přelouči dokončili stavbu
evangelického kostela a třiadvacátého září se tamnímu váženému
občanu, vyhlášenému krasavci, regenschorimu Filipovskému
narodil chlapec František. V dvaašedesáti letech po třech
dcerách jistě důvod k veliké oslavě.
Vůně maloměsta
Přelouč nebyla ospalým městysem, kde se zastavil čas: pořád se
tu odehrávalo něco jedinečného. Pro malého kluka každý den
voněl netušeným dobrodružstvím. Zvlášť v rodině muže, který
pěstoval náročnou duchovní muziku, se svou šedesátičlennou
dechovkou konkuroval Kmochovu Kolínu a v jehož domě se
scházely nejvýznamnější osobnosti tamějšího kulturního života.
Cožpak bylo možné nenaučit se hrát na klavír, flétnu a housle,
nepotloukat se kolem spolků ochotníků, neposlouchat debaty o
umění a nezpívat na kůru? S jistou nadsázkou můžeme říct, že
tam, v kostele, se rozhodlo o životním směřování pokračovatele
rodu Filipovských.
„Měl jsem odkoukáno a odposloucháno snad všechno, co se
v kostele při mši dělo. Býval jsem tolik zaujat tím velkým
divadlem s farářem a ministranty, že jsem si velmi často doma
hrával na kněze. Prostě jsem si hrál na divadlo, abych
zužitkoval dojmy, které se ve mně z kostela nahromadily.
Napodoboval jsem farářova gesta a dokonce jsem měl
odposlouchánu jeho intonaci s typickým tremolem…“ napsal
František Filipovský ve svých pamětech.
Přestože se maminka (tatínek zemřel, když bylo Františkovi
deset) té myšlence dlouho bránila a cíleně svého syna
přesvědčovala, aby po ukončení gymnaziálních studií na
obchodní akademii pro jistotu ještě absolval účetní kurz,
cestu k divadlu mu rozmluvit nedokázala. A nakonec ani
nechtěla.
„Své prarodiče jsem nepoznala, ale z tatínkova vyprávění vím,
že to byli lidé mimořádně osvícení, laskaví a tolerantní,“
vzpomíná Pavlína Filipovská.
Člověk by nikdy neměl říkat, že něco dělá zbytečně. Postupem
času zjistí, že všechny činnosti, ať vypadají jakkoli
nesmyslně, jsou kamínkem v mozaice života. Účetnictví, tolik
vzdálené uměleckému bohémství a všemu kolem divadla, co
Františka Filipovského tak přitahovalo, ho po příchodu do
Prahy docela dobře živilo a paradoxně se díky němu seznámil s
tehdejší hvězdou Národního divadla Marií Hubnerovou. Jako
úředník Ringhoferovy lidové autodopravy účtoval předplatné na
taxíky a dlužníkům posílal upomínky. Jednu z nich omylem
zaslal i zmíněné paní Hubnerové.
„Nikdo si neumí představit, jaký udělala bengál,“ vzpomínal
František Filipovský. Nezbylo mu než se jít omluvit.
„Milostivá paní, vždyť já jsem skoro denně v Národním divadle,
viděl jsem vás snad ve všem a zbožňuju vás, plácal jsem páté
přes deváté… Dokonce mi začaly po tvářích stékat slzy, protože
mě samotného moje řeči dojímaly… Kdybych plakal o něco déle,
snad by se mi omluvila.“
Možná rozpoznala mladíkův velký herecký talent, a tím, že mu
odpustila, ho ocenila, kdo ví… Každopádně on už byl tenkrát
rozhodnut. S účetnictvím končí. Jeho osud se jmenuje divadlo.
Štěstí a náhoda
Až příliš stručná slova. Přesto jimi František Filipovský
charakterizoval celý svůj profesní život. Nebudeme se pouštět
do jeho podrobného zkoumání, začaly by před námi defilovat
dějiny divadla a v podstatě naše kulturní dějiny třicátými
léty minulého století počínaje. Připomeneme pouze tři jména,
na první pohled nesourodá a nekorespondující, tvořící ovšem
úhelné kameny udivující kariéry Mistra své profese: Harpagon –
Louis de Funes – Karel Poláček.
Všem, kdo viděli Filískova – tak mu říkali kolegové i vnoučata
– Harpagona „naživo“ v Národním, je co závidět. Laťka byla
nastavena vysoko, jen obtížně se bude zdolávat. I nerudného
četníka ze Saint Tropez se pokoušeli nadabovat jiní, a při vší
úctě k jejich práci nikdy už to nebylo ono, nemluvě o
nepřekonatelné adaptaci Poláčkovy knihy Bylo nás pět, která se
stala nejúspěšnější nahrávkou v historii rozhlasu.
Jak dokázal být tak dobrý? napadne člověka bezděčně.
„Byl to dar, ale musím taky připomenout, že tátu práce
nesmírně bavila,“ říká Pavlína Filipovská, „a to nejen taková,
co souvisela s jeho profesí. S nadšením dělal úplně všechno,
do čeho se pustil. Nedokázal odpočívat. Pořád něco
organizoval. Se stejným nasazením, jako hrál, budoval na
chalupě schody do lesa. O herectví jsme se spolu nikdy
nebavili, jaksi jsme se před sebou ostýchali, ale o tom, jak
ve Stavovském při rekonstrukci pozlacují dřevo, dokázal
vykládat celé hodiny. A ještě něco. Tátu lákalo všechno, co
bylo nové. Z toho koukalo dobrodružství a napětí. Copak
divadlo, to tady bylo tisíce let, ale rozhlas, později
televize a dabing, tam byl adrenalin.“
Bylo jich šest
Petr Bajza, Čeněk Jirsák, Bejval Antonín, Éda Kemlik i Zilvar
z chudobince se podruhé narodili v Přelouči. Ano, právě tam,
co Filipovských František. V maloměstě vonícím dobrodružstvím
a klučičími lumpárnami.
„Bylo nás pět je stylizace, ani nevím, jak na ten způsob
interpretace táta přišel, ale fungoval. Maloměstskou atmosféru
měl zažitou, jako kluk prožíval totéž. Četl to proto tak, jako
kdyby to psal za Poláčka,“ vysvětluje Pavlína Filipovská.
Kniha Bylo nás pět vznikla v nejhorším období spisovatelova
života. Sotva ji dokončil, navždy zmizel v temnotách
koncentračního tábora. Poprvé vyšla těsně po válce a na rozdíl
od vlny koncentráčnické literatury, s jejíž pomocí se různí
autoři potřebovali vypsat z traumat, která prožili, vzbuzovala
naději a optimismus. Možná proto si ji v roce 1953, v dobách
jiné represe, vybral režisér Jiří Vosmut pro rozhlasovou
adaptaci. Dvanáct pokračování a nevídaný ohlas.
„Po skončení četby jsem byl doslova zavalen dopisy a
telefonickými dotazy, kde je knížka ke koupi, kde vyšla, kdy
vyšla, bude-li znovu vydána, takže moje domácnost se změnila
v ústav dotazů a informací… a služba u telefonu byla
organizována podle předem stanoveného plánu,“ píše František
Filipovský ve svých vzpomínkách.
Maloměstských uličníků proto bude od roku 1953 už navždy šest.
Karel Poláček by se jistě nezlobil.
Kouzlo rozhlasu
Práce v rozhlase se František Filipovský nikdy nevzdal.
Přestože téměř denně hrál v Národním divadle, točil v průměru
tři filmy ročně (někdy jich ale zvládl i osm), daboval,
účinkoval v televizi, rozhlas ho přitahoval jakýmsi skrytým
půvabem.
„Rozhlas má obrovité kouzlo,“ vysvětluje Pavlína Filipovská.
„Skýtá představu určitého soukromí, pro interpreta i
posluchače. V tom je jeho nedostižnost, neopakovatelnost, ale
také velká ošidnost. Jste neviděna, víc se odhalíte, ale
musíte kápnout božskou. Musíte přemýšlet, co řeknete a jak to
řeknete, lež hned vyjde najevo. Tohle možná herce přitahuje.
Táta tu práci miloval. S talentem asi nemá nic společného, jde
spíš o techniku, o cit.“
A také o již zmiňované štěstí. A František Filipovský, stejně
jako celá generace jeho hereckých vrstevníků, měla mimořádné
štěstí na vynikající rozhlasové režiséry. Vasmut, Bezdíček,
Horčička, Pech – to jen namátkou několik z nich.
„Jim pomáhala celá řada výborných dramaturgů. Všichni své
práci rozuměli, měli ji rádi, proto mohlo vzniknout tolik
výborných věcí,“ dodává Pavlína Filipovská.
V pozůstalosti Františka Filipovského se zachoval dopis, který
o jeho rozhlasovém interpretačním mistrovství možná hovoří
nejvýstižněji.
„Můj milý Franto, Tvůj rozhlasový Vocílka se prezentýroval
skvěle. Obdivuji se Ti, jak jsi ho jemně vyhmátl na pokraji
reality a pohádkovosti, zkrachovalého študióse, upřímného ve
své protřelosti, nikoliv našeptávače a zloducha, jak se také
hraje. Tvé písničky byly mistrovským kouskem Tvé muzikálnosti.
Přijmi je, prosím, ode mne jako dík za ideální herecké
partnerství. Tvůj Karel Höger.“
Není co dodat. Snad jen pustit si Jaroslava Haška.
Šárka Vieweghová
Foto archiv Pavlíny Filipovské |
