Číslo 43 / 2007.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor s hercem.
Sašou Rašilovem.

 

 

 

 


 


 

Jan Svačina, televizní publicista

Hra na realitu

Čím víc se vzdálí dramatická fikce od reality života, tím větší je hlad publika po faktech, autenticitě a věrohodnosti. Stávající celosvětová popularita dokumentárních pořadů, a dokonce celých „na realitu“ zaměřených televizních kanálů, je toho důkazem. Ani ony však nemají jednou danou, definitivní podobu. Postupně se mění a podléhají vnějším vlivům i módě. Jakkoliv jsou dokumenty svým způsobem věcnou reakcí na nereálný svět velkolepých, technicky a trikově stále dokonalejších kinematografických podívaných, samy jsou tímto světem fikce stále častěji a zásadněji atakovány.

K tomu, aby člověk našel spojitost mezi někdejším celosvětovým úspěchem Spielbergova Jurského parku a následné série nejrůznějších dokumentárních Putování s dinosaury či pravěkými lidmi, není jistě potřeba zvláštní intuice. Totéž platí i o boomu televizních a filmových historických exkurzí za Titanikem, které svého času odstartovala Cameronova stejnojmenná červená knihovna odehrávající se v okázalých dobových kulisách. Výčet podobných příkladů by mohl pokračovat – od válečných či vesmírných inspirací, až po zjevnou spřízněnost katastrofických a akčních thrillerů s hranými rekonstrukcemi přírodních a lidských tragédií (viz cyklus Zažili skutečnou katastrofu).

Paradoxním limitem žánrového sbližování dokumentu a fikce byl tradičně požadavek faktografické věrohodnosti. Ten sice omezoval fabulační svobodu tvůrců, ale zároveň podstatně zvyšoval diváckou atraktivitu titulu. I tato hranice však nakonec padla. Klíčem k jejímu prolomení se stala prostá záměna věcné pravdivosti za pravděpodobnost, a v konečné fázi pak za teoretickou možnost. Vykročením k dnešní proměně žánru byla zmíněná „jurská epidemie“, která pomocí počítačových triků zhmotnila vědecké hypotézy, a ty pak oživila vymyšlenými příběhy přerostlých ještěrek. Na konci cesty je dnešní inflace realitou nezatížené teoretické hry na „co kdyby“.

Výbuchy supersopek, střety Země s planetkami, celosvětové pandemie smrtelných chorob a dalších „rekonstrukcí budoucnosti“ (!?), jsou sice televizním divákům prezentovány jako dokumenty, ve skutečnosti jsou však pouhou variací útočících mimozemšťanů, obřích pavouků a vůbec standardní panoptikální veteše katastrofických hollywoodských spektáklů. Včetně efektního trikového kouzlení a dojímání publika pohnutými osudy vymyšlených hrdinů...


  Rozhovor se Sašou Rašilovem                     Jak to vidí Leo Pavlát                        Jaké bylo dospívat nad propastí