|
|
 Jan
Svačina,
televizní publicista
Hra na realitu
Čím víc se vzdálí dramatická fikce od reality života, tím
větší je hlad publika po faktech, autenticitě a věrohodnosti.
Stávající celosvětová popularita dokumentárních pořadů, a
dokonce celých „na realitu“ zaměřených televizních kanálů, je
toho důkazem. Ani ony však nemají jednou danou, definitivní
podobu. Postupně se mění a podléhají vnějším vlivům i módě.
Jakkoliv jsou dokumenty svým způsobem věcnou reakcí na
nereálný svět velkolepých, technicky a trikově stále
dokonalejších kinematografických podívaných, samy jsou tímto
světem fikce stále častěji a zásadněji atakovány.
K tomu, aby člověk našel spojitost mezi někdejším celosvětovým
úspěchem Spielbergova Jurského parku a následné série
nejrůznějších dokumentárních Putování s dinosaury či pravěkými
lidmi, není jistě potřeba zvláštní intuice. Totéž platí i o
boomu televizních a filmových historických exkurzí za
Titanikem, které svého času odstartovala Cameronova
stejnojmenná červená knihovna odehrávající se v okázalých
dobových kulisách. Výčet podobných příkladů by mohl pokračovat
– od válečných či vesmírných inspirací, až po zjevnou
spřízněnost katastrofických a akčních thrillerů s hranými
rekonstrukcemi přírodních a lidských tragédií (viz cyklus
Zažili skutečnou katastrofu).
Paradoxním limitem žánrového sbližování dokumentu a fikce byl
tradičně požadavek faktografické věrohodnosti. Ten sice
omezoval fabulační svobodu tvůrců, ale zároveň podstatně
zvyšoval diváckou atraktivitu titulu. I tato hranice však
nakonec padla. Klíčem k jejímu prolomení se stala prostá
záměna věcné pravdivosti za pravděpodobnost, a v konečné fázi
pak za teoretickou možnost. Vykročením k dnešní proměně žánru
byla zmíněná „jurská epidemie“, která pomocí počítačových
triků zhmotnila vědecké hypotézy, a ty pak oživila vymyšlenými
příběhy přerostlých ještěrek. Na konci cesty je dnešní inflace
realitou nezatížené teoretické hry na „co kdyby“.
Výbuchy supersopek, střety Země s planetkami, celosvětové
pandemie smrtelných chorob a dalších „rekonstrukcí
budoucnosti“ (!?), jsou sice televizním divákům prezentovány
jako dokumenty, ve skutečnosti jsou však pouhou variací
útočících mimozemšťanů, obřích pavouků a vůbec standardní
panoptikální veteše katastrofických hollywoodských spektáklů.
Včetně efektního trikového kouzlení a dojímání publika
pohnutými osudy vymyšlených hrdinů... |
