|
|
 Jen
jablko těší, že visí na větvi
Slovenského režiséra Juraje Jakubiska stihlo v komunistickém
režimu prokletí: hned tři jeho filmy natáčené v období
1968–1970 skončily v trezoru. Později svou rozbujelou,
dvojsmyslnou obrazotvornost zkrotil, podřídil se řekněme
společensky přijatelnějším tématům. Idea třídního boje posléze
ovládla i pamětihodnou Tisícročnou včelu, přestože začínala
jako magická vyprávěnka ze slovenského venkova a jeho
svérázných obyvatelích. Teprve na samém sklonku osmdesátých
let se Jakubisko mohl s relativní tvůrčí svobodou vyslovit k
přemnohým poválečným kotrmelcům v uspořádání společnosti i v
soukromém životě jednotlivých protagonistů.
 Tehdy
natočil film Sedím na konári a je mi dobre (neděle 28.
října, ČT 1, 20.50). Pro ty, jimž se slovenština již
změnila v cizí, nepříliš srozumitelný jazyk, se sluší dodat,
že konárem se myslí větev a nezvyklé spojení o sezení na větvi
je výsledkem kompromisu. Podezíravým šéfům se původně
navrhované Visím na větvi zdálo provokativní, byť režisér měl
na mysli jablko. Jakubisko tu rozvíjí tragikomický příběh dvou
lidí bez domova, někdejšího cirkusáka a válečného navrátilce
(hrají je Bolek Polívka a Ondřej Pavelka). Oddávají se
naivisticky hravému chování, jako kdyby nevnímali okolní
nástrahy. Ocitají se v sevření rozporuplné doby, nejprve
ohrožováni řáděním banderovských band a později stalinistickým
fanatismem. Do jejich příběhů doléhají zjitřené stíny válečné
minulosti, která dolehla i na jejich společnou družku.
Jakubisko zahušťuje groteskní rozměr všudypřítomné bizarnosti
reálií, tváří i lidských povah, aniž by se vyhýbal nenápadnému
půvabu či soucítění, probleskne usilovné hledání lásky. Tak
vykresluje polorozpadlá, válkou zdevastovaná obydlí, tak je
vylíčena chamtivost a nesnášenlivost, negativní rysy,
zapříčiňující bezpočet neštěstí a běd. Současně však na
divákovu bránici dotírají okázalé erupce vtipu a ironie, a to
jak v trefných rozmluvách, tak v často bláznivých situačních
nápadech.
K vrcholným okamžikům patří rozpaky kolem pojídání dortu v
podobě Stalinovy busty, na níž všichni vůkol pohlížejí s
posvátnou úctou. Ovšem metaforický význam rozkrajování takové
pochoutky objevil už dávno před Jakubiskem jugoslávský
politický pamflet Úloha mé rodiny ve světové revoluci. Některé
nápady jsou prostě věčné. Představme si, že by si dnes někdo
pochutnával na dortu věrně vyvedeném do podoby Paroubka nebo
Topolánka, případně Klause.
Jan Jaroš, filmový publicista
Foto archiv |
