číslo 36 / 2007

Pořiďte si

Brno 20. století očima profesora literatury

„Rodem byl dědic spisovatelského umu svého děda a otce, profesí pedagog a vědec. (…) Jeho jazyk je lahodný, není přetížen terminologií, která je u mnohých útěkem před jasností, stávajíc se bezobsažnou hantýrkou.“ Tato slova Vladimíra Justla čteme mezi dalšími výstižnými postřehy, jimiž přátelé a spolupracovníci charakterizují univerzitního profesa Dušana Jeřábka v závěru jeho vzpomínkové knihy Brno – kulturní město předválečné a válečné (její podtitul zní O divadle, literatuře, výtvarném umění a významných osobnostech univerzity v letech 1928–1948). Vyšla v nakladatelství Barrister&Principal k autorovým nedožitým pětaosmdesátinám a k vydání ji připravila jeho dcera Olga Jeřábková, redaktorka Českého rozhlasu Brno.

Paměti Dušana Jeřábka se odvíjejí od konce dvacátých let 20. století, kdy se „Brno vymaňovalo z někdejšího podřízeného postavení vídeňské periferie“. Do těchto dětských vzpomínek však již vstupují obrazy a jména mnohých významných osobností, jimž byl od klukovských let nablízku, neboť patřily do okruhu přátel jeho rodičů. Vzpomínky na dědečka – spisovatele Viktora Kamila Jeřábka, který začínal jako venkovský kantor – se neobejdou bez vykreslení učitelské kalvárie ve vesnických jednotřídkách na konci 19. století a bez vděčného připomenutí, že byl prvním, kdo otevřel svému vnukovi dveře do divadla, jemuž Dušan Jeřábek zůstal věrný po celý život. Jeho kritiky byly hlubokými analýzami, na nichž by se mohli učit někteří autoři současných „dojmologií“. Jeřábkovy výklady o meziválečném divadle, jejichž součástí jsou i portrétní miniatury hereckých osobností, mohou sloužit spíše jako čtivý studijní historický materiál než jako pouhé nostalgické ohlédnutí.

Autorovo vypravování se nemůže obejít ani bez vzpomínek na otce, spisovatele Čestmíra Jeřábka. Otcovy debaty s umělci i vědci při vzájemných návštěvách ovlivňovaly cestu budoucího literárního historika, který měl od dětských let kolem sebe pestrou společnost kulturního Brna. Patřili k ní například univerzitní profesoři Otakar Teyschl, Antonín Trýb, František Trávníček, Arne Novák... Neméně poutavé je Jeřábkovo vzpomínání na středoškolská studia, z něhož vane dnes již takřka neznámá atmosféra přísného a náročného předválečného gymnázia. Přes traumatizující zážitky protektorátních let dospívá vypravěč až k válečné maturitě, po níž následovalo studium na konzervatoři, které mu nahradilo zavřené vysoké školy. Znovu se s chutí vrací k líčení divadelního prostředí a přibližuje učitele, kteří své žáky (například V. Doležala, M. Hynšta, J. Sequense, R. Pellara, V. Chramostovou či V. Fialovou) dokázali výborně připravit na budoucí uměleckou dráhu.

S vynikajícími pedagogy a vědci se Dušan Jeřábek setkal rovněž po válce, když začal studovat Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity. K jeho učitelům tu patřili Frank Wollman, Antonín Grund nebo Josef Kurz, kteří se nepochybně podíleli na tom, že z něj vyrostl vynikající literární historik, orientující se především na českou literaturu 19. století. „Tato kniha je vyznáním městu Brnu,“ píše Olga Jeřábková v doslovu a připomíná, že Dušan Jeřábek „prožil s tímto městem chvíle krásné i tragické, znal důvěrně jeho duši, měl zde ‚svou‘ univerzitu a fakultu, své studenty, v nichž žije dál“. Přikyvuji těmto slovům, protože jsem patřil k těm šťastným, kteří mohli panu profesorovi v univerzitních lavicích naslouchat.

IVAN NĚMEC