číslo 32 / 2007

Jak to vidí

Zdeněk Velíšek,
komentátor České televize

Schengen a evropská minulost

Od chvíle, kdy vstoupíme do schengenského prostoru, nás v těchto dnech dělí méně než půl roku. Napadá mě v této souvislosti, že Evropská unie nesestává jen z pojmů, jako jsou direktivy Evropské komise, příspěvky do unijní pokladny, čerpání dotací, ale také z pocitů. Dokonce z pocitů občanů zemí, které v dané chvíli v EU třeba ani nejsou.

Kdykoli jsem v devadesátých letech překračoval ve vnitřním prostoru EU některou z někdejších hranic, třeba tu mezi Německem a Francií na Rýnu mezi Kehlem a Štrasburkem, měl jsem vždy zvláštní pocit v okamžiku, kdy jsem míjel dávno opuštěné budovy hraničních přechodů. Jejich prosklená průčelí byla definitivně osleplá nánosy prachu, ale já stejně projížděl krokem, s pocitem neurčité obavy, která se ovšem prudce měnila v pocit volnosti a svobody, jakmile jsem si uvědomil, že míjím jen pomníky evropské minulosti. A ten pocit se umocnil, když mi došlo, že asi také míjím předobraz své a vůbec naší budoucnosti. Vydrželo mi to dodnes, a to i přesto, že kolem těch zrušených hraničních přechodů jezdím dost často.

Schengen, jak se dnes zkráceně schengenskému prostoru říká, znamená pro mne právě tenhle pocit. Ale vím, že nejen pro mě – nebo pro nás. Vžijte se do pocitů těch Němců a Francouzů, pro které nejsou dvě světové války minulého století jen látkou ze školního dějepisu, ale tím nejbolestnějším kusem vlastního života nebo života rodičů a prarodičů. Jejich pocity na místech, která kdysi tvořila hranici mezi nimi a odvěkými nepřáteli na druhé straně Rýna, jsou možná jsou ještě hlubší než ty moje. Nebo byly. Protože Schengen se pro Němce na jedné straně a Belgičany, Francouze, Holanďany na straně druhé změnil už před lety ve všední realitu. Už ji nevnímají jako kontrast s minulostí. Přestali mít ten zvláštní pocit na hranici, která přestala být plotem a hradbou. Přestali cítit pokoření před plotem, který odděluje, a potřebu hradby, která chrání.

U mě to ještě přetrvává. Vědomí, že když vstupuji do schengenského prostoru, vstupuji zároveň mezi lidi, kteří bezhraničnost sjednocené Evropy – z hlediska svobody svého pohybu – vnímají jako všední realitu, můj pocit nevšednosti jen umocňuje. Paradoxně se ovšem těším na dobu, kdy pojem Schengen také zcela přestanu vnímat. Bude to tehdy, až při jízdě kolem beznadějně zaprášených skel budov bývalých hraničních přechodů přestanu zpomalovat víc, než mi přikazují dopravní značky.

Až potud jsem čerpal ze svého úvodníku pro červnové číslo Evropských novin, s jejichž laskavým svolením ho publikuji i jako úvod k dnešnímu komentáři.

Vstup do schengenského prostoru může někdo mladší brát méně pateticky, než ho vnímám já se zkušeností všech radikálních proměn poměrů ve střední i širší Evropě, které se odehrály za mého života, zejména co se týče svobody pohybu. Můj otec také cestoval bez pasu, víz a výjezdní doložky. Za druhé světové války, když ho převáželi z terezínské Malé pevnosti do věznice v Drážďanech, odtud do polského Goleniowa, pak do německého Waldheimu, znovu do českého Terezína a odtud do koncentráku ve Flossenbürgu.

V téže době cestovaly po Evropě také armády. Z Německa do všech směrů a ze všech směrů opět k Berlínu. Z mapy přitom mazaly celé vesnice i velkoměsta. To připomínám jen proto, abych Schengen dostal do širších souvislostí. Když si ovšem dovolím jít ještě dál do minulosti, do té, kterou už můžeme znát jen z dějepisu, musím naopak uznat, že v dobách hodně dávných cestovali Evropou bez větších problémů například krajánci. Samozřejmě že úplně jinak než armády a vězňové nacismu a lidé totálně nasazení. Krajánci většinou pěšky překonávali obrovské vzdálenosti, získávali zahraniční zkušenosti podobně, jak je dnes – díky například programu Erasmus – získávají studenti. Jenomže krajánci nemuseli podstupovat žádná výběrová řízení, než si hodili raneček přes rameno.

Možnost svobodného pohybu po Evropě už tu byla. Nám Středoevropanům 20. a 21. století ovšem nedávné nešťastné kapitoly dějin pohled na okolní Evropu značně deformují. Je pro nás pořád ještě cizím zahraničím. Víc cizím, než byla kdysi pro české krajánky nebo třeba pro šumavské šumaře.

Vezměme si třeba svobodu pohybu vědců a šíření vědy. Myslíte, že to je vymoženost naší doby? Takový Paracelsus, autorita středověkého lékařství, původem Švýcar, zanechal svou stopu na mnoha místech Evropy od Vídně po Štrasburk. Koperníkovo jméno jsem našel na čestném místě v seznamu učenců boloňské univerzity. Václav Šašek z Bířkova doputoval v patnáctém století „z Čech až na konec světa“. Působení Dána Tychona de Brahe nebo Němce Keplera v Praze také nemusím připomínat. A to jsou jména, která mě napadla jen namátkou. A umělci, hudebníci, stavitelé chrámů? Evropa jim prostě patřila. Jejich díla – zejména ta architektonická – jsou vizitkami měst, v nichž oni sami byli přechodnými hosty, ale zároveň jsou ty architektonické skvosty vizitkami Evropy jako kulturního celku. Mozartovy opery zpívané na italská libreta s příběhy ze Španěl či z Francie a uváděné v premiérách tu ve Vídni, tu v Praze jsou také příklady evropské integrace.

Možná mi jako protiváhu připomenete pokusy o „sjednocování“ Evropy „manu militari“ – brutální vojenskou expanzí. Dobyvačné vojny tu byly také ve všech minulých staletích. Byly ale právě jen protikladem toho, o čem píšu. Tak jako nedobrovolné cestování mého otce po Evropě je protikladem ke svobodě pohybu osob, práce, a tudíž i myšlenek a morálních hodnot, ke které nás opět o něco víc přiblíží Schengen.

Chci připomenout, že práce – zejména práce tvůrčí, věda a umění – se ve většině epoch evropské minulosti šířila, aniž jí hranice příliš stály v cestě. A také byla, když to šlo, účinným faktorem stmelování a integrace Evropy. Stojí za to si teď, když se nám otvírá schengenský prostor, připomenout, že nositelé těchto hodnot se na svých cestách Evropou a při svém působení na různých místech kontinentu často setkávali s menšími překážkami, než jaké zažila moje generace a jaké Evropská unie odstraňuje takovými smlouvami, jako je schengenská. Schengen je krok kupředu, ale také návrat k tomu nejlepšímu v evropské minulosti.