číslo 32 / 2007

Dívejte se

Kam vede náboženská zaslepenost

Iránské filmy, hojně sbírající mezinárodní ocenění, se dlouho úzkostlivě vyhýbaly jakýmkoli společenským a politickým souvislostem, nemluvě o úloze náboženství a jeho provázanosti se státem. Režisér Mohsen Machmalbaf ve filmu Kandahár tuto hranici překročil, když se dotýká zfanatizovaného náboženství jako státního systému; nikoli ovšem v Íránu, ale v sousedním Afghánistánu – samozřejmě ještě před americkou invazí. Film Kandahár uvede ČT 2 ve čtvrtek 9. srpna ve 21.40 hodin.

I když íránské reálie tu režisér téměř pomíjí (s výjimkou existence utečeneckých táborů pro převážně afghánské běžence), vyslovuje se skrze lidské osudy spjaté s Afghánistánem výmluvně, upozorňuje na obecnou hrozbu, jakou představuje agresivní uplatňování islámské věrouky. Výjev z talibánské školy, od nejútlejšího věku zahlcující mysl zpaměti učenými dogmaty i slepou nenávistí (počínaje ideou meče, kterým se usekne ruka zloději a rozpáře hruď nevěřícímu), patří k nejsilnějším sekvencím celého filmu. Malí žáčci v bílých hábitech jak v transu se v sedě kolébající ze strany na stranu, skandovaně opakují tytéž poučky...

Kandahár je film v lecčems výjimečný. Značná část (ne-li přímo většina) snímku je namluvena anglicky: hlavní hrdinka, potají a v přestrojení putující za sestrou, kterou zmrzačila mina, do afghánského Kandaháru, přijíždí z Kanady. Musí dodržovat místní zvyky, zejména se na veřejnosti pohybovat úplně celá zahalena, odkázána na pomoc místních lidí, ochotných se jí za nemalou úplatu ujmout. A své pocity průběžně svěřuje diktafonu, vytvářejíc tak paralelní úvahovou rovinu.

Režisér vášnivě odsuzuje talibánské praktiky, ať již je to zákaz vzdělávání dívek, válečnický fanatismus pěstovaný od školních let či ponižování lidské důstojnosti. Jedna z důležitých postav, lékař (a nijak nevadí, že falešný, když se svým bližním skutečně snaží pomáhat), jediný člověk, jenž hrdince nabídl zcela nezištně pomoc, odpovídá, že tím nejdůležitějším pro uchování lidské existence je naděje – naděje na uzdravení, na odhození halícího úboru, na změnu.

Film působí hlavně svou apelativností: již byla zmíněna sekvence z talibánské školy. S podobnou výmluvností je zachyceno i doktorovo léčení – s nemocnou ženou rozmlouvá skrze třetí osobu a vyšetřuje přes malý otvor v zástěně, která jej odděluje od pacientky. Ale ještě výmluvnější je epizoda z tábora Červeného kříže zajišťujícího protézy: pokud člověk šlápne na minu, v lepším případě přijde o jednu nohu. Spěch zmrzačených lidí, o berlích se ženoucích za balíčky shazovanými z letadla (s dominantou pozvolna se snášející nožní protézy) připomíná až jakýsi baletně opracovaný tanec smrti, jak jej známe z evropského středověku. Avšak neméně otřásající je hned do úvodu filmu zařazený kolektivní nácvik malých dětí, jimž se vštěpuje, aby se nedotýkaly pohozených hraček, třeba panenek – i v nich se může skrývat výbušnina...

JAN JAROŠ

Foto archiv