číslo 30 / 2007 |
|
Jistota Jana Spáleného Další dávku nonšalantní melancholie nabízí na svém novém albu Zahrada v dešti zpěvák, skladatel, pianista a hráč na kornet Jan Spálený ruku v ruce s ASPM, kapelou, která interpreta doprovází už třiadvacet let. Personální proměny, jimiž v průběhu své existence toto „Amatérské sdružení profesionálních muzikantů“ prošlo, do jisté míry ilustrují Spáleného hudební vývoj: od čistého blues, které hrával v triu s Petrem Kalandrou a Františkem Havlíčkem, časem dospěl k podstatně sofistikovanější blues-jazzové muzice, kterou nyní prezentuje s ostřílenými hudebníky Michalem Gerou (trubka, křídlovka) a Radkem Kramplem (vibrafon) doplněnými mladšími muzikanty – Spáleného synem Filipem (tuby, baskytary) a bubeníkem Filipem Jeníčkem (toho však na albu pro zranění zastoupil Pavel Razím).
Už od prvních tónů vstupní, Janem Velíškem otextované, leč autobiograficky působící skladby Mé múze, obarvené charakteristickým Kramplovým vibrafonem, je posluchač „doma“ – tedy ve světě laskavého, zádumčivého i sebeironického muže, který už má leccos za sebou, ale pořád ještě je životem okouzlen a nikterak neváhá svěřit se s city i toho nejintimnějšího rázu. „Plánů mám až hrůza, nemůžu přestat, kdy ty si vzpomeneš,“ sděluje své inspirátorce a je v tom upřímnost i velký kus životní moudrosti. Podobně silných okamžiků je na desce vydavatelství Lotos mnohem víc: sedmiminutová zhudebněná báseň Jiřího Stránského Píseň o tvé ruce připomene Spáleného uchopení Nezvalova Edisona či Poeova Havrana, k životu opět probuzená titulní skladba s textem Pavla Kopty má možná víc energie než její první verze natočená před dvaceti lety na album Pořádný blues, za opakovaný poslech stojí i další díl z volného písňového cyklu o Tondovi B. (bohužel jediný Spáleného text na celém albu), případně ryzí Blues o bolavý hlavě na slova Jiřího Žáčka. Spáleného hudba stále sympaticky kráčí proti proudu času. Co však může na někoho působit anarchronicky, je pro jiné milým pohlazením a jedním z vrcholů české hudební scény. MILAN ŠEFL Foto Alan Pajer |