číslo 30 / 2007
Pořiďte si
Jistota Jana Spáleného
Další dávku nonšalantní melancholie nabízí na svém novém albu Zahrada v dešti zpěvák, skladatel, pianista a hráč na kornet Jan Spálený ruku v ruce s ASPM, kapelou, která interpreta doprovází už třiadvacet let.
Personální proměny, jimiž v průběhu své existence toto „Amatérské sdružení profesionálních muzikantů“ prošlo, do jisté míry ilustrují Spáleného hudební vývoj: od čistého blues, které hrával v triu s Petrem Kalandrou a Františkem Havlíčkem, časem dospěl k podstatně sofistikovanější blues-jazzové muzice, kterou nyní prezentuje s ostřílenými hudebníky Michalem Gerou (trubka, křídlovka) a Radkem Kramplem (vibrafon) doplněnými mladšími muzikanty – Spáleného synem Filipem (tuby, baskytary) a bubeníkem Filipem Jeníčkem (toho však na albu pro zranění zastoupil Pavel Razím).
Kolekci
nových písní připravil originální šansoniér waitsovského „chrapláku“ po
relativně dlouhých pěti letech a je příjemné zjistit, že jeho novinka
kvalitativně nijak nazaostává za výborně hodnocenými předešlými cédéčky Má
vina (2002) a ...až srdce usedá (1999). Se zmíněnými alby tvoří Zahrada v
dešti ucelený triptych: všem nahrávkám je příbuzná nejen celková nálada a
sestava hudebníků ve studiu, ale i Spáleného hudební autorství, zpestřované
výpůjčkami z repertoáru spřízněných písničkářských duší – na novém albu opět
najdeme kousky Toma Waitse (Soldier‘s Things s textem Karla Diepolda) a
Randyho Newmana (Every Time It Rains v přebásnění Pavla Káchy), ale i Boba
Dylana (Sing On The Window z alba New Morning přeložil Jaroslav Pichlík jako
Znamení na okně) či Paula a Lindy McCartneyových.
Už od prvních tónů vstupní, Janem Velíškem otextované, leč autobiograficky působící skladby Mé múze, obarvené charakteristickým Kramplovým vibrafonem, je posluchač „doma“ – tedy ve světě laskavého, zádumčivého i sebeironického muže, který už má leccos za sebou, ale pořád ještě je životem okouzlen a nikterak neváhá svěřit se s city i toho nejintimnějšího rázu. „Plánů mám až hrůza, nemůžu přestat, kdy ty si vzpomeneš,“ sděluje své inspirátorce a je v tom upřímnost i velký kus životní moudrosti.
Podobně silných okamžiků je na desce vydavatelství Lotos mnohem víc: sedmiminutová zhudebněná báseň Jiřího Stránského Píseň o tvé ruce připomene Spáleného uchopení Nezvalova Edisona či Poeova Havrana, k životu opět probuzená titulní skladba s textem Pavla Kopty má možná víc energie než její první verze natočená před dvaceti lety na album Pořádný blues, za opakovaný poslech stojí i další díl z volného písňového cyklu o Tondovi B. (bohužel jediný Spáleného text na celém albu), případně ryzí Blues o bolavý hlavě na slova Jiřího Žáčka.
Spáleného hudba stále sympaticky kráčí proti proudu času. Co však může na někoho působit anarchronicky, je pro jiné milým pohlazením a jedním z vrcholů české hudební scény.
MILAN ŠEFL
Foto Alan Pajer