číslo 25 / 2007

Rozhlas Plus

I starší mají právo na svou hudbu

Zpěvák Josef Sochor, který letos v březnu oslavil sedmdesáté narozeniny, navazuje na způsob interpretace hvězd české populární hudby pozdních padesátých a raných šedesátých let – Jiřího Vašíčka, Rudolfa Cortéze, Jiřího Poppera, Richarda Adama a dalších. Stále pilně koncertuje a natáčí desky, které jsou velmi vlídně přijímány zejména starší generacií Josef Sochor poskytl v českobudějovickém studiu Českého rozhlasu bilanční rozhovor autorovi pravidelného vzpomínkového písničkového pořadu Staří, ale dobří (vysílá ČRo 2 – Praha každou sobotu od 17.05).

Jaké byly vaše pěvecké začátky?
Narodil jsem se na Pelhřimovsku v obci Veselá, v rodině rolníka. Jak tehdy bylo zvykem, skoro v každé vesnici byl divadelní a hasičský spolek. Moje maminka, ač prostá venkovská žena, krásně zpívala a velmi dobře hrála divadlo. Tatínek byl muzikant a člen hasičského sboru. Myslím si, že jsem po obou rodičích zdědil muzikální a pěvecké geny i lásku k hudbě. Jako malý kluk jsem si zpíval spolu s maminkou doma i na poli, ale teprve na měšťanské škole v Počátkách objevil moje pěvecké nadání pan učitel Rafl. Začal jsem zpívat ve školním souboru a záhy jsem se stal jeho sólistou. Start do dalšího života jsem neměl vůbec lehký. Přičiněním všemocné strany jsem se po roce 1948 stal z normálního vesnického kluka synem kulaka. Následkem toho jsem po ukončení měšťanské školy nebyl připuštěn k dalšímu studiu a mohl jsem si „svobodně“ vybrat mezi povoláními tavič, zedník, tesař nebo krmič vepřů. Ředitel školy mamince poradil, abych se šel učit do Východočeských chemických závodů Rybitví, protože chemie prý má budoucnost. Na tamějším učilišti jsem už zpíval v pěveckém souboru jako sólista. Tady jsem poprvé z reproduktoru uslyšel orchestr Karla Vlacha se zpěvákem Rudolfem Cortézem – a ta hudba mi hned a nadosmrti učarovala. Po vyučení jsem nastoupil do závodu v Rybitví jako laborant, začal jsem studovat večerní chemickou průmyslovku a od července 1954 jsem začal zpívat v hotelu Zlatá štika v Pardubicích s tanečním orchestrem.

Pamatujete si na první vystoupení před televizními kamerami?
V roce 1956 vyhlásil Československý rozhlas a Československá televize soutěž Hledáme nové talenty. Měl jsem za sebou již dva roky zpívání s tanečním orchestrem, a tak jsem se přihlásil. Nakonec jsem se dostal do skupiny čtrnácti finalistů. Byli mezi nimi například i Judita Čeřovská či Miroslav Šuba. Sedm zpěváků zpívalo s orchestrem Karla Krautgartnera a sedm – patřil jsem mezi ně – s velkou kapelou Zdeňka Bartáka. Finále prvního ročníku soutěže Hledáme nové talenty se konalo 11. června 1957 na zimním stadionu v Praze na Štvanici a živě je přenášel rozhlas i televize. Cesty ke slávě bývají různé a jsou dlážděny penězi a známostmi. Já jsem neměl ani jedno. Odzpíval jsem písničku autorů Siváčka a Dvořáka Je máj jak nejlépe jsem uměl, ale už předtím jsem si všiml, že pro vítěze jsou připraveny zlaté dámské hodinky Poběda, takže jednoduchou dedukcí jsem přišel na to, že vítěz nebude asi chlap, ale žena. Ale ouha, chybička se vloudila. Ten večer, naštěstí pro mě, nerozhodovala jen porota, ale ještě celý stadion, naplněný diváky k prasknutí. Ti lidé mi tleskali po skončení písničky asi čtvrt hodiny. Byl to můj nejkrásnější životní zážitek. Do smrti na ten večer nezapomenu. Takže zlaté dámské hodinky jsem nakonec dostal já, Judita Čeřovská se umístila jako druhá a třetí byl pozdější hlasatel Československého rozhlasu Jaroslav Čmehyl.

Proč jste se nakonec nestal profesionálním zpěvákem?
Musím se vrátit k roku 1952, kdy jsem se vydal do učení. Týden po mém nástupu do učiliště mi zemřel tatínek. Při pohřbu jsem mu nad hrobem slíbil, že budu řádným člověkem, že se postarám o maminku, jejího starého otce a dva mladší bratry. Proto jsem za každou cenu chtěl dosáhnout vzdělání a zpívání jsem si hýčkal jako celoživotní lásku. Navíc v roce 1957, kdy jsem vyhrál pěveckou soutěž, neexistovali žádní manažeři a já jako venkovský kluk jsem v džungli podrazů a závisti, která panovala v „estrádním umění“, neuměl chodit. Ale hlavním důvodem byla zodpovědnost a vztah k rodině.

Jak šel dál váš život s hudbou a písničkami?
Zůstal jsem v Pardubicích a dál zpíval po kavárnách a estrádách. V letech 1958 a 1959 jsem si odskočil do Brna, kde jsem zpíval s orchestrem Jožky Karena a natočil několik písniček v brněnském rozhlase. Nadále jsem však žil v Pardubicích, tam jsem se také oženil. Natáčel jsem i v rozhlasovém studiu v Hradci Králové. V té době jsem začal s psaním textů. Po okupaci v roce 1968 jsem kvůli svému postoji postupně přišel jak o možnost natáčet, tak o zaměstnání. Naštěstí mi nezakazovali veřejně vystupovat, a tak mi moje láska, zpívání, pomohla překonat další rány osudu.

Po roce 1989 jsem začal podnikat a zpívání v kavárně jsem pověsil na hřebík. Teprve když podnik začal prosperovat, vrátil jsem se ke své lásce a splnil si dávný klukovský sen – zazpívat si s orchestrem Karla Vlacha, u dirigentského pultu už ale stál Jaroslav Dřevikovský. S touto báječnou kapelou jsem v roce 1996 natočil své první CD s názvem Ptám se já. Potom následovala další dvě CD: Na křídlech vzpomínek s Yvettou Simonovou a Čekám dny sváteční s Pavlínu Filipovskou. Pak vznikly desky s Českou švitorkou, studiovým orchestrem Mirka Klempíře a další projekty. Ke konci loňského roku mi vydavatelství Česká muzika vydalo soubor osmi CD i DVD s názvem Země, odkud přicházím. V březnu tohoto roku mi vyšlo dvojalbum Cesta s písničkou, kde je 32 písniček s mými texty. V současné době spolupracuji se Zdeňkem Troškou a Jaroslavem Suchánkem v jejich pořadu a podle časových možností zpívám na různých jiných akcích.

Vedle taneční hudby zpíváte i dechovku. Jak lze obojí spojit, aniž byste přenášel návyky ve výrazu z jednoho stylu do druhého?
K dechovce jsem vlastně přišel až v polovině devadesátých let, kdy jsem s Českou švitorkou pro Supraphon natočil dvě tanga. V oblasti dechové hudby si vybírám hlavně zpěvné písničky, u kterých se dá některá nota protáhnout či zkrátit, a tím písnička dostane úplně jiný náboj. Nejsem sám, kdo si od tanečních písniček odskočil k dechovce či lidové písničce. Vždyť Josef Zíma, Jožka Černý, Milan Černohouz a mnozí další začínali jako zpěváci tanečních písniček. Jsem přesvědčen, že lidové písničky mají své kouzlo a že se toto podání vůbec netluče se stylem a výrazem tanečním. Hudba je pouze špatná a dobrá.

Každý zpěvák má ve svém repertoáru několik písniček, které jsou zvlášť blízké jeho srdci. Jaké to jsou ve vašem případě?
V mém případě jsou to písničky ze swingové éry – hlavně orchestru Glenna Millera. Dále jsou to pomalejší písničky jako Valčík na rozloučenou, Cesta rájem, Země, odkud přicházím, Poslední waltz, Ze známých důvodů... Je zajímavé, že z těch pomalých jsou to většinou písničky v rytmu waltzu.

Jeden sen – zpívat s orchestrem Karla Vlacha – se vám splnil. Máte ještě nějaký?
Jaké pěvecké sny se splnily více než měrou vrchovatou. Mám to štěstí, že jsem našel pokračovatele ve dvanáctiletém vnukovi Patrikovi, se kterým jsem již natočil dvě dueta. Dá se bez nadsázky říci, že je to skoro můj věrný obraz z klukovských let. A co si přát na závěr? Snad aby se naše rozhlasová a televizní media konečně umoudřila a dala prostor všem krásným písničkám a zpěvákům bez ohledu na jejich stáří. Vždyť dvě třetiny naší populace jsou středního a staršího věku a snad si zaslouží, aby se hrála i muzika lahodící jejich uchu.

JIŘÍ KASAL

Foto archiv