číslo 21 / 2007

Navštivte

Strýček Váňa u Švandů s přesahem k dnešku

Lehce „odruštěný“ Anton Pavlovič Čechov - tak může chutnat pocitová esence ze Strýčka Váni ve Švandově divadle. Guberniální lokalizace  není v této inscenaci podtržena, lidské charaktery každá doba interpretuje po svém, proto se i  s více než stoletým odstupem celkem šťastně jevištně zúročují. Nejsme my všichni aspoň někdy v životě spolupodílníci Strýčkova údělu? Nuže, co k nim přidal ze svého skrytého i výbušného hereckého skepticismu Luboš Veselý? Myslím, že zaujatost i odstup: Veselý určitě není Váňa - intelektuál, nýbrž člověk živelně zasažený osudem na citlivých terčích duše, který má ještě chuť i sílu se vzepřít, ale…  O tomto „ale“ je  celé představení.

V režii Michala Langa a sdělném překladu Leoše Suchařípy nemá menažérie náhodně spřízněných lidských typů výzor nějakého panoptika. Jde spíše o komunitu  duší hledajících smysl existence v uvědoměle i nazdařbůh vytvářených situačních  kauzalitách. Obrazně řečeno - vodka a čaj, ruské národní nápoje, si nekonkurují a  Váňův statek určitě není hnízdem opilců ani trudomyslných „zbytečných lidí“. Hra je přímo studnicí psychologických motivací a propletenec vzájemných vazeb uzavřené společnosti v inscenaci vrcholí závěrečným aktem - symbolickým sklapnutím víka-stěny. Dějiny jedné komunity končí, druhé začínají, život jde dál… Mělo to nějaký smysl? Oč jsou aktéři - a diváci - bohatší? Je to jen další z nekonečné řady  marných toužení, iluzí a chvilkově vychutnaných doteků štěstí a pohody? Jsme i my takto zasaženi ve svých vztazích? Toť otázky, s nimiž divák odchází…

Ve Švandově divadle už jsme přivykli kompatibilitě použitých jevištních prostředků k dosažení optimální „nálady“ inscenace, Strýček Váňa není výjimkou. Garderoba černobíle pojednaná s mírnými barevnými přesahy; rekvizity mapující doslovně i s nadsázkou (obří mapa doktora Astrova), tak trochu i dějiny technického pokroku posledního století od samovaru po přepravky z umělé hmoty; hudební obal decentně komentující děj. A ovšem konstantní znak inscenace, symbol oné komunity - opadaná jablka. Inscenaci vůbec nevadí, že ve strýčkovi Váňovi nemá režií viditelně prosazovaného protagonistu: doktor Astrov Kamila Halbicha je Váňovi Luboše Veselého rovnomocným protihráčem, méně už Tělegin Tomáše Pavelky. Rovněž part Sonin a Jelenin (Apolena Veldová a Klára Cibulková, alternovaná Martinou Válkovou) je citlivě rozehrán a nestraní žádné z nich, lehce groteskně vyvedený profesor Serebrjakov Stanislava Šárského nepropadá do karikaturních poloh, působí spíš dojmem odstavené kapacity, která žije z bůhvíjak nazískané kariéry, a svého vyčpělého důstojenství se zuby nehty drží i v manželství… I tady je Čechov nadčasový - dnes bychom klidně mohli takové typy vylovit z galerie zkrachovalých papalášů.

Takže celkem příjemné dojmy: Strýček Váňa u Švandů opravdu přesahuje do našich dnů s nevtíravým tázáním, zda bychom si s ním mohli či nemohli porozumět.

MIREK KOVÁŘÍK

Foto Švandovo divadlo