číslo 15 / 2007

Jak to vidí

Rudolf Křesťan, fejetonista

Obraz nepřítele se mění

Už nic není, jako bývalo. Milovníci zvířat tvrdí, že vlk není zdaleka tak zlý, jak se o něm traduje. Kdyby si někdo troufl říct v mém dětství cokoliv příznivého o zvířeti, které spolykalo babičku a posléze i Karkulku, byl by pokládán za vyvrhele.

Jistě nejsem sám, kdo byl od raného věku veden k představě, že vlci jsou symbolem zla. Proč jinak by se říkalo, že někdo byl „předhozen vlkům“? Nechvalná pověst vlka se promítla dokonce i do názvu opruzeniny mezi stehny. Kdo byl na vojně a prodělal tam delší pochod, dobře ví, o čem mluvím. Aby toho nebylo málo, vlk je někdy pokládám i za falešníka. Viz rčení „vlk v rouše beránčím“. Jsou-li na sebe lidé krutí, pak se říká „člověk člověku vlkem“.

Zvláštní kapitolou je noční proměna do vlkodlačího vzezření, jemuž je připisováno jen to nejhorší. Předpokládá se, že bytost v podobě vlka bude nutně někoho ohrožovat. Že zvlčí. Jde o zjednodušující protiklad Jekylla a Hyda. Ale co když je tomu s vlkodlaky ve skutečnosti jinak? Co když jde jen o zvláštní schopnost proměnit se na čas v někoho jiného a odpočinout si na chvilku od vlastního těla?

Vlk jako prvoplánový symbol zla souvisí i se zrodem kresleného vlka v ruských filmových groteskách Jen počkej, zajíci! Když byl výtvarník Rusakov dotázán, co ho inspirovalo k podobě rozšklebeného vlka, odpověděl, že to byl jakýsi drzý novosobirský frajírek, s nímž se jako mladík dostal do konfliktu ve frontě na vstupenky u kina. Co všechno lze naložit na vlkova bedra! Vzato do důsledku, Rusakovův vlk je vlastně vlkodlakem. Tedy člověkem proměněným ve vlka.

V daném případě šlo o mutaci symbolickou. Její historické zázemí bychom v Rusku mohli hledat například v literárním Slovu o pluku Igorově, v němž se kníže Všeslav v noci měnil ve vlka a běhal z Kyjeva do Tmutorakaně. Vlkodlactví je ovšem známo v celé Evropě - včetně naší země, kde se traduje o jednom z bývalých správců potštátského panství, že se v noci mutoval ve vlka a krvelačně řádil.

Údajná možnost takového převtělení měla v minulých staletích za následek četná obvinění ze zločinů spáchaných ve vlčí podobě. Krutost to byla nesporná, ovšem nikoliv u obžalovaných, nýbrž ze strany soudců, kteří nejednou vynášeli pro domnělé vlkodlaky tresty upálením. Vše vedlo dokonce tak daleko, že někteří psychicky vychýlení jedinci si skutečně namlouvali, že jsou vlkodlaky. A té fikci se dostalo názvu lykantropie.

Vlkodlaci se stali námětem hrůzostrašných hororů. A teď si představte, že v roce 2006 vstoupí do tohoto ustáleného obrazu zlovolného vlčího a vlkodlačího nepřítele jedenadvacetiletá autorka Sandra Vebrová, která v Praze zveřejní poutavou fantasy knihu, jejímž hlavním hrdinou je příjemný malý, milý a nápomocný vlkodláček Luko. Je mu dvanáct let a bourá veškeré představy o tom, že vlkodlak musí být lump a syčák non plus ultra. Umím si představit, že to hnulo žlučí všem stoupencům vžitých schémat o zlovolných vlkodlacích.

Stejně tak originální je i záměr pokračovatelů už zmíněné ruské grotesky. Alexej Kotěnočkin, syn režiséra těchto původních grotesek Jen počkej, zajíci!, které byly vysílány a promítány ve stovce zemí na celé planetě, pojal věru netradiční myšlenku. Rozhodl se, že v dalších natáčených dílech prohodí vžité klišé. Syčákem bude zajíc, kdežto vlk se dočká role klaďase. Včetně toho, že přestane kouřit. Kdo ví, co to udělá s publikem. Ať už bude reagovat jakkoliv, není od věci, že banální zobrazení vlka jako nepřítele bude zpochybněno a zvikláno.

Stejně tak zdravé může být, uvědomíme-li si, že naše obsedatní promítání zla do vlčí podoby je pozůstatkem dob, kdy smečky těchto veskrze ušlechtilých zvířat představovaly nebezpečí pro noční poutníky temnými lesy. Dnes je tomu nejednou naopak - lidé ohrožují vlky.

Psychické úchylky spočívající v pocitu převtělení do zvířecího hávu ale nemusejí být vázány pouze na podobu vlčí. V knize doktora Holuba a profesora Vondráčka s příznačným názvem Fantastické a magické z hlediska psychiatrie je zmíněna pacientka, která se nepřevtělovala v tradičního vlka, nýbrž tvrdila, že se tu a tam proměňuje v jezevčíka. Bylo to v době, kdy naší zemí už netáhli vlci, kdežto setkání s jezevčíkem bylo - a je - běžné. Když na to přijde, někteří z nich dokáží být docela agresivní. Svého času mi to potvrdil i herec Vlastimil Brodský, k němuž nerozlučně patřil jezevčík Hugo.

Vedle klasického obrazu vlkodlaka je tedy radno vzít v potaz i možnost proměny v jezevčíkodlaka. A nejen jezevčíkodlaka. Dlaků je víc. Vlivem multikulturního sbližování světa se postupně dovídáme i o exotických. V knize s názvem Almanach tajemna je uvedeno: „V Jižní Americe se lidé postižení touto úchylkou proměňují v pumodlaky, v Africe v leopardodlaky a krokodýlodlaky. V Indii v tygrodlaky a v Japonsku v liškodlaky v jezevcodlaky.“ K tomu ještě doplňuji detail z jiného pramene, který se zmiňuje dokonce o eskymáckém tuleňodlakovi.

Je spravedlivé, když dlactví nezůstává už jen na vlcích. A když už, tak nemusí jít hnedka o horor. Kdo ví, zda už dávná hodná římská vlčice, která velkoryse odkojila dvojčata Romula a Rema, nebyla ve skutečnosti taky vlkodlakyní. Ostatně ani u skautského předstupně, tedy u mladičkých vlčat, není vlčí označení ničím záporným. Naopak.

Budeme si muset poopravit i význam už zmíněného rčení „člověk člověku vlkem“ - už proto, že podle znalců se vlci k sobě chovají mnohdy lépe než lidé. Stejně tak pochybné začíná být úsloví „My o vlku - a vlk za humny“. Kdeže. Za humny jsou satelitní městečka.