číslo 13 / 2007

Rozhlas Plus

Staří, ale dobří

Peter Lipa: Neponižujme hudbu!

Slovenský zpěvák, skladatel, aranžér, moderátor, publicista a organizátor hudebního života Peter Lipa patří ve svém žánru dlouhodobě bezpochyby do první evropské ligy. Od konce šedesátých let tento rodák z Prešova, vystudovaný stavební inženýr, kombinuje jakožto „spontánně improvizační typ“ ve svém vokálním výrazu blues s rockem, jazzem, soulem i popem. Dokladem jeho úrovně jsou kritiky vesměs vysoce hodnocené nahrávky (z posledních let jmenujme třeba CD Live in Akropolis nebo Lipa spieva Lasicu), pozvání na četné prestižní přehlídky po celém světě, ale třeba i to, že je od roku 2001 členem International Jury, která každoročně uděluje ceny European jazz prize. Letos v květnu čtyřiašedesátiletý Peter Lipa poskytl nedávno rozhovor autorovi pravidelného vzpomínkového pořadu Staří, ale dobří (vysílá ČRo 2 - Praha každou sobotu v 17.05).

Kapela Blues Five, v níž jste působil, zazářila na II. československém beatovém festivalu v pražské Lucerně v roce 1968. Jak na ty okamžiky vzpomínáte?
Člověk si zpravidla neuvědomuje důležité věci v době, kdy je prožívá. Jejich význam mu začne docházet až mnohem později. Pro nás to bylo něco obrovského vystoupit v Praze, v Lucerně - velké vyznamenání a čest zároveň, ale až dnes vím, že to byl zásadní milník v mé kariéře. Získali jsme cenu pro objev festivalu a já se tak poprvé dostal na desku, na níž vyšel záznam některých momentů. Proto bych ani dnes nepodceňoval všelijaké festivaly a soutěže. Úspěch na nich dosažený může mít pro mladé lidi až životní význam.

Jak vnímáte z dnešního pohledu kouzlo šedesátých let?
Žili jsme tehdy bezstarostně. Zajímala nás jenom hudba, to byl náš život. Až za dvacet let jsem však docenil, že šedesátá léta byla mimořádnou dobou, a to nejenom v Československu kvůli takzvanému Pražskému jaru, ale zásluhou velikánské celosvětové kulturní vlny, která přešla navzdory „železné oponě“ i naše hranice. Měli jsme tedy stejné pocity jako naši vrstevníci třeba v San Francisku nebo v Londýně. Nevím, kde ta vlna vznikla, možná přímo v nebi. Vzpomínám na šedesátá léta jako na etapu života, v níž jsem toho do svých buněk, do svých krvinek nejvíc vstřebal. Mám pocit, že až do dnešního dne využívám energii, kterou jsem tehdy získal.

Kdybyste měl vybrat ze své paměti nějakou jednotlivost, která vám přibližuje atmosféru šedesátých let, co by jí bylo?
Hrál jsem v roce 1969 v bratislavském Véčku v reformované kapele New Blues Five, která už měla dvojnásobné dechy, a přišel se na nás podívat jeden mladý Američan, který tehdy u nás studoval slovenskou lidovou hudbu a folklór. A po koncertu nás velmi chválil a říkal nám, že hrajeme jako Blood, Sweat and Tears. My jsme tím srovnáním byli téměř šokováni. Pak jsme se s tím Američanem spřátelili, vyšlo najevo, že on je amatérským muzikantem, a delší dobu jsme si ještě dopisovali. Ale ta poznámka ohledně Blood, Sweat and Tears byla úžasná a vyvolává ve mně dodnes příjemné pocity.

Je vám jako bluesovému zpěvákovi tato hudba bližší v podání amerických bluesmenů, otců-zakladatelů, nebo jeho britská verze šedesátých let? V tom druhém případě mám na mysli například kapely Animals či Spencer Davis Group.
Shodou okolností s těmi dvěma kapelami, které jste jmenoval, jste se trefil do černého. Jenže předně musím zmínit Ray Charlese, který blues dělal jinak, po svém, ale fantasticky. Je pravda, že ti Angličani blues prodávali v podobě aktuální, rockové, často i popové. A jejich prostřednictvím jsem se dostal k blues hlouběji.

Inklinoval někdo z vaší rodiny k muzice? Byl někdo ve vašem okolí, kdo by vás - obrazně řečeno - vzal za ruku a přitáhl k blues nebo jazzu?
Ne, v rodině nebyl vůbec nikdo, kdo by se hlouběji orientoval v hudbě. Měl jsem kamarády, kteří byli ale pouze nadšenými posluchači. Ty hudební informace, jak se co má dělat, jsem získal až mnohem později od kolegů - muzikantů. A tady musím zdůraznit, že jsem si k sobě vždy vybíral muzikanty lepší, než jsem já, abych se od nich mohl něco naučit.

Teď se odvolám na vaši těsnou autorskou spolupráci s Milan Lasicou. Jste spolu v otázce vnímání muziky na stejné nebo velmi příbuzné vlně?
Život přináší nové impulsy. V současnosti existuje kupa zpěváků, kteří vychází z nějaké tradice, ale snaží se ji zpracovat po svém. Přiznám se, že nejsem úplně dokonale obeznámen s tím, co má Milan z historie jazzu rád. Oba jsme měli trochu jiné přítoky hudebních impulsů. Myslím si však, že v hudbě si jednoznačně rozumíme. Oba umíme vychutnat to, co je dobré, a pojmenovat to, co je špatné. Já jdu trochu dál, protože jsem muzikant, a tak zkoumám cestičky a vedlejší proudy, které jsou pro Milana nepodstatné. Kdybych měl být konkrétní, tak třeba už zmíněná kapela Blood, Sweat and Tears zřejmě Milana nezajímala, kdežto pro mě byla velmi důležitá.

Na americké internetové encyklopedii All music guide jste veden jako český zpěvák. Vzpíráte se tomu označení?
Už jsem si na to zvykl. Tak jako my příliš neovládáme zeměpis Spojených států amerických, tak se Američani většinou nevyznají v tom evropském. Touto informací jste mě ale překvapil. Nevadí mi to, a dokud to někdo neopraví, budu rád českým zpěvákem.

Delší čas jste pracoval jako rozhlasový hudební redaktor. Vyhovuje vám v současnosti jako posluchači nějaká rozhlasová stanice?
Bohužel, žádná. A komerční rádia už vůbec ne. Možná jsem starosvětský, ale hudbu nechci vnímat jako kulisu, neboť to považuji za její ponížení. Já za hudbou vidím nějaké lidi, kteří ji vymysleli, seděli ve studiu a snažili se ji co nejlépe natočit. Posluchač si zaslouží kvalitní informaci o tom, co poslouchá, aby ho to nějak vedlo a třeba i posunulo k zamyšlení, proč se mu určitá hudba líbí.

JIŘÍ KASAL

Foto Aleš Otýpka