číslo 12 / 2007

Jak to vidí

Zdeněk Velíšek, komentátor České televize

Historie, která už patří i nám

   Dovolím si připomenout to, co jsem napsal už v minulém vydání této rubriky: před padesáti lety, v době, kdy se zakládalo Evropské hospodářské společenství, představovali obyvatelé Evropy jednadvacet procent světové populace. Dnes je to dvanáct procent a za padesát let bychom my, Evropané, měli tvořit pouhých sedm procent veškerého lidstva. Smysl těchto čísel vidím v ubývající váze, kterou v budoucnu náš kontinent bude mít na globální politické scéně, a v nebezpečí, že nebude schopen odolávat tlakům okolního světa, kde některé hustě zalidněné regiony dosahují už teď značné hospodářské dynamiky a politického vlivu.
   Trochu klidu a naděje ovšem může sjednocující se Evropa čerpat ze své historie. Všechno začalo skromně, v hlavách hrstky politiků ochotných nezapomenout hrůzy minulosti a stavět jistoty budoucnosti na vzájemné důvěře. Tehdy, před padesáti lety, by nikdo nedokázal předpovědět, že dnes bude na půdě evropského kontinentu fungovat unie sedmadvaceti zemí s celkovým počtem téměř půl miliardy obyvatel. V integrované Evropě nás ani nemusí být o mnoho víc na to, abychom měli takovou autoritu, jaká by nám umožňovala spoluurčovat běh světa. Závisí to jen na tom, budeme-li mít společnou vůli takovou autoritu získat a udržet si ji.
   Ve chvíli, kdy 25. března 1957 státníci pouhých šesti západoevropských zemí podepisovali takzvané Římské smlouvy, kterými započal dnes už půl století trvající proces formování jednotné Evropy, nebylo slovo Evropa víc než zeměpisným pojmem. Politicky byl kontinent hluboce rozpolcený. Jeho východní polovina byla pod nadvládou Kremlu, a země ležící v jeho západní části nedisponovaly žádným formálním či strukturálním pojítkem, díky kterému by je ostatní svět vnímal jako celek. Společné měly západoevropské země jen to, že byly součástí svobodného světa. Ale hranice tohoto světa nebyly ani na západě, ani na východě totožné s hranicí Evropy. Svobodný svět byl pojem euroatlantický a v roce 1949 ho zastřešilo NATO.
   Ovšem už o rok dřív - v únoru 1948 - jsme my Češi do světa zvaného svobodný přestali patřit. Takže prvních dvaatřicet let evropské integrace jsme nemohli vepsat do dějin své země a pojmy jako sjednocená Evropa, integrace, soudržnost či sdílená suverenita nám nepřecházely do krve ani se nestaly součástí politického genomu českého národa. Dnes, po prvních necelých třech letech života našeho národa a státu uvnitř evropské struktury, je zcela jasně cítit, jak nám chybí, že jsme ta první tři desetiletí evropské integrace neprožívali na vlastní kůži. Že je nemáme zažitá ani jako jednotlivci, ani jako národ, ani jako stát. Přitom - čistě teoreticky vzato - jsme u toho mohli být od samého počátku, nebýt února 1948. Zeměpisně nás od prvotního jádra dnešní Evropské unie nic nedělilo. Náš velký soused - Německo - byl jedním ze zakládajících členů Evropského hospodářského společenství. Politicky, a postupně také v životní úrovni, nás od rodícího se prostoru integrované Evropy vzdalovalo po roce 1948 téměř všechno.
   Nebudu se divit, nedokáže-li valná většina nás Čechů prožívat s opravdu slavnostními pocity padesáté výročí procesu evropské integrace, které se Evropská unie chystá ke konci března oslavovat. Všechno, co se v rámci toho procesu odehrálo a na čem se podílel stále větší počet evropských zemí, jsme přijali teprve v roce 2004 už jako hotovou věc - nebo ještě přesněji: jako něco, čemu jsme se, jak zdůrazňovala část českých politiků, „museli“ přizpůsobit. Události jako vytvoření jednotného trhu, podpis maastrichtských dohod, položení základů pro zavedení společné měny - to pro nás nejsou kapitoly národní historie. Pro Belgičany, Francouze, Němce, Italy a další ano. Také největší mezník moderní evropské historie, kterým byl pád železné opony, jsme ještě viděli z druhé strany, tedy naprosto jinak než lidé v členských zemích tehdejšího Evropského společenství.
   Rozdílná minulost by neměla být překážkou na cestě ke společné budoucnosti. Což platí pro národy v obou půlkách kdysi rozdělené Evropy. Ale u nás je navíc právě ten propastný rozdíl mezi naší minulostí a tím, jak v té době žili lidé v zemích rodícího se evropského společenství, jedním z nejpádnějších důvodů pro to, abychom podporovali evropskou myšlenku. Asi nemůžeme mít sváteční pocit v den výročí Římských smluv, ale můžeme si v ten den vzpomenout, jak jsme žili (my nebo naši rodiče) v padesátých letech, po srpnu 1968, za normalizace, prostě až do chvíle, kdy jsme si mohli říci, a také řekli: „Zpátky do Evropy“. Je třeba připomínat, že to bylo v zahraniční politice to první, co jsme po listopadu chtěli? Ovšem když se přání stane skutečností, má hned kromě líce také rub. Jen na pozadí reminiscencí na nedávnou minulost přiznáme našemu dnešnímu životu v rámci integrující se Evropy krom nedostatků také jednu přednost: nepodobá se skoro v ničem životu, který byla v této zemi nucena žít dlouhá čtyři desetiletí dnes už odcházející generace.
   Evropská unie se nám, kteří jsme jako národ neprožili peripetie její padesátileté historie, může jevit jako útvar plný rozporů, nejistot a úskalí. Ale okolní svět má v úctě zásady, na kterých sjednocená Evropa už pět desetiletí vyrůstá, má v úctě i úsilí, s kterým evropské vlády stavějí něco, co v dějinách lidstva nemá obdoby. A co je důležitější, všude kolem nás - na Balkáně, na východě od Běloruska po Turecko, si desítky milionů lidí přejí, aby jejich vlády přijaly jako normu zásady, které platí v EU, a aby se jim tak do EU otevřely dveře. Pro ty miliony lidí má konkrétní význam tvrzení, že Evropská unie je zónou stability. A míru. Připojuji slovo mír teprve po chvilce váhání, protože u nás ho zdiskreditoval „boj za mír“ a navíc je asi opravdu těžké, aby konkrétní význam toho slova pocítil příslušník mladší generace v zemi, kde válku pamatují jen sedmdesátiletí a ještě starší.
   Americký novinář Roger Cohen, který obvykle vidí Evropu kriticky, mě mile překvapil, když 25. února na stránkách International Herald Tribune o padesáti letech evropské integrace napsal: „Vytvořit na půdě Evropy půlmiliardovou komunitu Evropanů, to je vítězství smíru nad pomstychtivostí, rozumu nad emocemi, obchodu nad tanky, práce úředníků nad proléváním krve. Kontinent, který ve válkách minulého století přišel o desítky milionů životů, nikdy nemohl dostat větší dar.“
   Rizika konfliktů (třeba i ozbrojených) s vnějším světem ovšem zůstávají. Evropa neleží příliš daleko od nejnebezpečnější politické sopky, za kterou lze v současnosti považovat celou oblast od Bejrútu po Pešávár. Podívejte se na mapu, jak velký kus světa to je, a vzpomeňte si, co všechno se tam odehrává! Má-li si Evropa ve světě, v němž houstne napětí, uchovat dar, o němž mluví americký komentátor, nesmí dopustit, aby se zastavil proces, kterým už padesát let žije. A to je proces integrace. Proces upevňování a rozšiřování zóny stability a klidné síly. A co se síly týká, na tak malém kousku země, jakým je v dnešním světě Evropa, platí určitě víc než kdekoli jinde, že síla je v jednotě.