číslo 12 / 2007

Jak to slyší

Vladimír Karfík, publicista

Když jsou posluchači rozhlasu na drátě

   Nevím, kdo s tím přišel první - na to, aby posluchači rozhlasu telefonovali do živého vysílání. Jestli to u nás byla až komerční rádia v posledních patnácti letech, nebo snad regionální stanice. Určitě jsem se s tím nejprve setkával skrze televizi v amerických filmech, kde v nočních frekvencích přes mikrofon rozmlouvají utěšovatelé či utěšovatelky s osamělci. Někdy vstupovali do rozhlasových vln telefonáty i v detektivkách, nejen v amerických, ale i ve francouzských, když ohrožení či dokonce oběti rozmlouvají naživo rovnou s policejními komisaři, aby vzrůstalo napětí.
   Tenhle fígl, jak přitáhnout posluchače do vysílání, využívá stále více i náš veřejnoprávní rozhlas, snad proto aby dokázal, pro koho vysílá, a také že vysílá právě to, co posluchači chtějí slyšet. Stačí si však poslechnout pár takto koncipovaných pořadů, s výjimkou některých hudebních pořadů Vltavy, a je jasno: redakce chce sice navázat kontakt s těmi, pro koho svou práci v rozhlase dělají, jenomže posluchači si tu snahu přizpůsobí své fazoně: většinou si chtějí poslechnout především sami sebe, a už málo jim záleží na tom, co říkají - magie hlasu z éteru je příliš přitažlivá.
   Telefonující posluchači vstupují do vysílání na několikerý způsob. Nejprve docela nevinně: citovým výlevem, jak mají rozhlas a ten který pořad, či přímo osobu na druhé straně u mikrofonu rádi, s jakým zaujetím jim naslouchají a jak jim děkují za to, že do jejich života přinášejí radost. Pak méně nevinně: všem, kdo zároveň s nimi poslouchají, totiž musí připomenout, že se s dotyčným odněkud znají, a nedokážou to smlčet, když už se jim naskytla taková příležitost. Někdy se telefonát projeví i trochu namyšleně: chce nachytat lidi z rádia na švestkách (to se někdy stane na Vltavě), když dá najevo, že ví o něco víc, než o čem je řeč anebo nač jsou posluchači tázáni - tady ovšem nic ve zlém, v takových hovorech zpravidla o něco jde.
   Nechci se nikoho dotknout, ale většina telefonických hovorů do vysílání skutečně postrádá jiný důvod, než je samo telefonování a neodolatelné vábení uslyšet svůj hlas. Obdivuji lidi ve studiu, s jakou trpělivostí, ohleduplností a taktem na takové hovory reagují, třebaže někdy nedávají jakýkoli smysl.
   Je tu však jedna výjimka, a tou jsou pořady, jež se věnují politickým událostem, nejčastěji rozhovorům s exponovanými politiky. Tady je zajímavé, že ač posluchači dobře vědí, že rozhlas jim dává jedinečnou možnost, aby se svými politiky pravidelně vcházeli do přímého kontaktu a telefonicky jim pokládali otázky, většinou podlehnou puzení vyslovovat především své názory, častěji však pouhé pocity. Prokazuje se přitom známá věc, že vůbec není jednoduché zformulovat a položit otázku, na kterou se dá odpovědět. Praxe těchto živých vysílání s účastí posluchačů je pak taková, že je teprve na moderátorovi, aby z telefonátu, který se vlastně na nic netáže, vyloupl něco, co se může dotazu podobat, aby vůbec bylo nač odpovídat.
   Jestliže si stěžujeme na trvale klesající kulturnost politického jednání a ještě více na nízkou úroveň politického myšlení, pak telefonická účast posluchačů v politických pořadech mě naplňuje zoufalstvím. Nedivím se, že před telefonickou částí pořadu se od vyslovených názorů redakce musí předběžně distancovat. Málokde jinde (snad jenom v poslanecké sněmovně) se lze setkat s tak primitivním nacionalismem, s nestydatě vyslovovanou xenofobií, s ideologickou jednostranností, se stranickopolitickou předpojatostí a někdy až zaslepeností, jež ze všeho nejvíc připomíná hulvátské chování fanoušků klubových barev. Kde se bere v besedách Radiofora ten apriorismus ve vztahu k názorům toho, koho považuji za protivníka? Odkud se bere ta potřeba urážek účastníků diskusí, kteří patří k jiné straně, než jakou adorují ti, co urážejí?
   Vždycky se během těch telefonátů musím ubezpečovat, že tito posluchači přece nemohou představovat reprezentativní vzorek obyvatel.