číslo 12 / 2007

Dívejte se

Štěstí je muška jenom zlatá

   Bohdan Sláma patří mezi ty vzácné tvůrce, kteří se nevyčerpávají prázdnými exhibicemi, ale vnímavě se snaží postihnout dění kolem sebe. Po pamětihodných Divokých včelách uvede Česká televize v neděli 25. března ve 20 hodin i jeho snímek Štěstí a diváci se tak mohou opět přesvědčit, že režisér má mimořádný cit pro postižení společenských outsiderů, které zachycuje s nespornými sympatiemi, ale přitom bez přemrštěné lítosti či soucitu. Předkládá příběh, který takříkajíc plyne odnikud nikam; jeho cyklická uzavřenost znemožňující jakýkoli vývin náleží k nejpozoruhodnějším rysům tohoto díla.
   Na Mostecko zasazené Štěstí, které se jistě nevyhne srovnání s podobně zacíleným Slunečním státem, se věnuje hrdinům postiženým nezaměstnaností a v důsledku toho i sociálním propadem, přibližuje jejich mentalitu, jejich způsob uvažování i jednání. Cíleně se soustředí na rezignovanou, vnitřně i vnějškově ustrnulou existenci svých hrdinů, u nichž se mění jedině roční období, vzhled ušmudlané, zašpiněné krajiny, která je obklopuje. Postihuje nikoli hledání, jak z neblahé situace uniknout, nýbrž její přijetí.
   Týká se to především Monči (Tatiany Vilhelmová). Kluk jí odjel do Ameriky, když se tam uchytil, zajistil letenku i pro ni, ale dívka záhy zjistila, že ji nelze přesadit jinam, že nedokáže změnit své nitro... Vstřícnost a obětavost, takový je její úděl, neumí přejít mlčky a lhostejně něco, co se jí bezprostředně dotýká. Proto se stará o svou neukotvenou, rozháranou kamarádku (Anna Geislerová), kterou pozvolna pohlcuje psychické onemocnění, proto se ujme jejích malých dětí, byť se nedočká ani náznaku nějakého vděku, jen hrubosti, podezírání a výčitek.
   Monču sice režisér staví do centra dění, k ní se sbíhají další motivické linie, ale přesto z ní nečiní výsadní dramatický svorník - vedle ní rozehrává další souběžné osudy a události, které výstižně doplňují načrtávanou mozaiku. Platí to zejména pro zpola směšného, zpola dojemného Toníka (Pavel Liška), obývajícího společně se svou tetou (Zuzana Kronerová) polorozpadlou venkovskou usedlost se všudypřítomným domácím zvířectvem - právě on nejzřetelněji ovlivní její rozhodování i citovou příchylnost.
   Všichni herci přesvědčují o své profesionalitě (i Bolívka a Stašová v rolích Mončiných rodičů), věrohodně vykreslují mnohotvárné portréty svých postav, ale jediný Liška dosáhl rozměru jakoby autentického neherectví, on nehraje svou roli, on se Toníkem výslovně stává, Toník jej prostupuje. Každé gesto, každý útržek místy se zasekávající mluvy, každý pohled vagabundovitě zarostlé tváře tvoří součást obdivuhodné kreace, jejíž působivost je nezměrná.
   Štěstí je film, který určitě utkví v paměti, ukazuje odvrácenou tvář zdánlivé prosperity, zachycuje zlověstně dýmající komíny, stísněné, ošuntělé byty i jejich vybavení, neútulné podnebí, zimní holomrazy. Sláma nenatočil sociální drama o lidské bezmoci, jeho hrdiny sužuje hlavně pocit nenaplněnosti a zbytečnosti. Možná rezignovali na důstojnější hmotné zajištění, avšak neokoralost srdce jim propůjčuje velké naděje, ať se ocitnou v jakékoli situaci. Proto režisér klade takový důraz na usmíření - pojí je s Mončou, Toníkem i Toníkovým otcem, jenž se až v nemocnici usmíří se sestrou. Lidé si mají odpouštět i vycházet vstříc.

JAN JAROŠ

Foto archiv