číslo 11 / 2007

Jak to vidí

Jaromír Štětina, senátor a spisovatel

Budoucnost Ruska je v pokání

   Před lety jsem napsal povídku Vykradači hrobů. Jejím hrdinou je ruský amatérský archeolog Andrej Vladimírovič Lepskij, který se shodou okolností stane svědkem zločinů ruských jednotek v Čečensku. Citlivého mladíka, který miluje Rusko, drtí události, ženoucí se jako železné kolo jeho vlastí natolik, že konvertuje na islám a přijímá jméno Abu Bakr.
   Prototypem pro vytvoření postavy mi bylo několik skutečných mladých Rusů bojujících na straně čečenské gerily proti ruské federální armádě, kteří byli ke konfesnímu převratu dovedeni svědomím. V jedné pasáži povídky Andrej říká:
   „Jak tak můžeme žít? Jak můžeme žít a neuvědomovat si, že s námi svět mluví jen proto, že máme sklady zrezavělých atomovek? Jak můžeme žít s radostí z toho, že se nás všichni bojí? Padla na mne všechna hrůza historie a vyvstávala mi před očima všechna příkoří, kterých se Rusko dopustilo. Surová kolonizace Sibiře, kterou tak těžce nesl děda Těrentij, obsazení Altaje, podrobení a vyhubení malých severských národů, znásilnění Tuvy... Kolonizace zakavkazských křesťanů. Uchvácení Litvy, Lotyšska a Estonska. Znásilnění Bessarábie... Přepadení Mandžuska, spolupráce s Hitlerem na rozervání Polska, surový přepad Finska, tanky v Praze a Budapešti. Zničení Afghánistánu, ruské tanky podporující mafiány v Tádžikistánu... Milióny tun ruských zbraní všude po světě, koketérie s nejšpinavějšími režimy.
   Dlouho jsem to v sobě dusil a nemohl jsem připustit tak surovou pravdu. V nekonečných diskusích s Čečenci jsem oponoval jejich tvrzení, že máme násilí v genech, že všechno ruské zlo vyplývá ze zničení genofondu národa, ztrátou našich nejlepších lidí ve válkách, revolucích, na popravištích a v koncentrácích.
   Vyznávám, že není Boha kromě Boha a vyznávám, že Mohamed je posel Boží... Stal jsem se muslimem. Tou jedinou větou jsem se odřízl od kořenů staré víry, od minulosti, od zodpovědnosti za své předky a současníky.“
   Andrej v povídce prochází niterným pokáním vnímavého jednotlivce, svůj statečný čin transponuje do individuálního a neobvyklého aktu zřeknutí se víry. Obviňuje svou vlastní zemi a snaží se sejmout její hříchy tím, že je bere na svá vlastní ramena. Nejdůležitější součástí Andrejovy sebereflexe je i pochopení toho, že jsou to právě Rusové, ruský národ, kteří nekonečně se opakující imperiální vášní ruského státu trpí nejvíce.
   Vzpomněl jsem si na Andreje okamžitě po siláckých výrocích ruské generality a jejích otevřených vyhrůžkách vůči České republice v souvislosti se záměrem umístit na našem území radarovou základnu USA. Vzpomněl jsem si také na všechna ta setkání s ruskými generály a důstojníky, které jsem v devadesátých letech absolvoval. Na nepsanou povinnost zvídavého válečného zpravodaje účastnit se bohatýrských vojáckých pitek i na to, s jakou upřímností mne ruští generálové brali kolem ramen a říkali: „Však my vás jednou z toho německého jha vysvobodíme.“
   Nevíme, co bude v nestabilním Rusku za pět za deset let. Bolševický režim? Fašistický režim? Režim mafiózní? Nebo nějaká kombinace všech? V žádném případě nemáme žádné indicie toho, že by imperiální ambice ruského státu umíraly na úbytě. Co se týče rozpínavosti na západ určitě nekončí u Užhorodu, ale minimálně u Aše.
Chování ruské generality ponižuje ruský národ, který má nárok na důstojný život vedoucí ke spolupráci s plnoprávnými sousedy, na život bez velmocenských siláckých gest.
Andrej už není v Rusku jediný, kdo pochopil, že budoucnost Ruska je v pokání. Do té doby musíme hledat garance naší bezpečnosti jinde.