číslo 11 / 2007

Jak to slyší

Ivan Němec, publicista

Ve škole filozofa Josefa Šafaříka

„Člověk by se neměl zbavovat svého lidství. Když vám jde opravdu o hodnotu, tak jste chráněn proti hodnostem, protože v těch hodnostech vidíte něco relativního,“ tato slova Josefa Šafaříka jsou vytržena z rozhovoru málem sedmnáct let starého. Pronesl je v době, kdy jsme k naší mladé demokracii vzhlíželi většinou ještě s nadějí a důvěrou, kdy málokoho napadalo hledat ve vládě a nových politicích ty, kterým nejde o hodnotu, ale jen o hodnosti. Slovíčka „moc“ a „koryto“, se tenkrát ještě neskloňovala tak často jako dnes.
   Dva dny před stým výročím narození filozofa Josefa Šafaříka vysílal Český rozhlas na stanici Vltava pořad Člověk ve věku nesvobody (9. 2. 2007), který v brněnském studiu připravila Olga Jeřábková a zasvětila ho mysliteli, jehož celoživotním tématem byl vztah člověka k  odlišťující se moci. Autorka, která byla sama průvodkyní a komentátorkou pořadu, vytvořila promyšlenou skladbu, v níž se střídaly rozhovory, které s čtyřiaosmdesátiletým filozofem vedl v roce 1991 (rok před jeho smrtí) Antonín Přidal, s vyprávěním ředitelky nakladatelství Atlantis Jitkou Uhdeovou, jež v té době připravovala k vydání poslední Šafaříkovu knihu. Neméně zajímavou složku pásma tvořily ukázky z dosud neuveřejněných dopisů, které si Josef Šafařík vyměňoval se svým přítelem, dramatikem Josefem Topolem. K poutavosti pořadu, jehož režie se ujala Hana Mikolášková, přispěly nejen střihy, v nich se živě střídaly úseky rozhovorů s  vysvětlujícím a doplňujícím komentářem, ale především řada aktuálních postřehů, které z filozofových úvah a esejů zaznívaly.
   Z otázek Antonína Přidala byla cítit nejen pečlivá příprava, ale z celého rozhovoru bylo zřejmé, že tazatel důvěrně zná Šafaříkovu komplikovanou životní dráhu a stejně tak se dokonale orientuje v jeho esejistické tvorbě. Z jeho klidných slov a pozoruhodných shrnujících dovětků bylo patrné, že k autorovi i jeho dílu má nepochybně obdobně hluboký vztah jako řada osobností, mezi něž patřil i Václav Havel, kteří se v dlouhých letech nesvobody hlásili k brněnskému filozofovi jako ke svému duchovnímu učiteli. Odpovědi a úvahy Josefa Šafaříka, v jehož hlase byl již slyšet pokročilý věk, poutaly především svou kritickou soudností, z níž bylo znatelné, že se filozof nenechá unášet omamným nadšením a optimismem, který mnozí z nás pociťovali na počátku 90. let. I když ve svých odpovědích občas odbočil z přímé cesty, a tak se vyhnul explicitnímu vyjádření, bylo na straně druhé ohromující, jak jasnozřivě odhadoval náš budoucí vývoj, jak se utíkal k příkladům z naší i světové historie, aby se skepsí sobě vlastní vyložil, kam se mohou ubírat mocenské ambice politiků a ze srovnání minulosti a dneška odvodil své memento.
   Neméně zajímavý byl výklad, v němž Jitka Uhdeová vzpomínala, jak za její pomoci Šafařík dokončoval svou knihu Cestou k poslednímu. Olga Jeřábková z ní do pořadu vybrala pasáž, v níž autor uvažuje o Jakubu Demlovi. Nedlouhá ukázka o pravděpodobných zdrojích básníkových pocitů osamělosti, o vlivu, které do jeho povahy otisklo kněžské povolání, a pár dalších detailů, v nichž se Šafařík dotýká Demlova nitra, stačilo k tomu, aby si posluchač uvědomil, jak a z  čeho autor čerpá pro svůj bohatě prokreslený umělcův portrét. A ještě něco si člověk při tom uvědomil: že vlastně poslouchá - v tom nejlepším slova smyslu - dobrý vzdělávací pořad, v němž navzdory Šafaříkově věku zaznívají jeho úvahy svěže a srozumitelně, a že vlastně celý pořad je konstruovaný způsobem, jenž se na hony vyhýbá suchopáru.
   V části, která byla věnována Šafaříkově korespondenci s Josefem Topolem, jsme mohli hlouběji nahlédnout i do nitra obou pisatelů. Z jejich dopisů zaznívají nejen projevy hlubokého přátelství a vzájemné úcty, ale od věcí osobních se pravidelně ve svém psaní dostávají k věcem obecně lidským. Uvažují-li o životních vítězstvích i prohrách, o ceně života a jeho konečném završení, prolínají se tyto jejich myšlenky vždy do konkrétní dobové atmosféry, na niž živě reagují, byť se jim většinou nejeví jako příliš radostná.
Kultivovaný pořad Olgy Jeřábkové Člověk ve věku nesvobody byl cenný nejen proto, že byl zaslouženým holdem zapomínané osobnosti Josefa Šafaříka, ale poutal i tím, že dokázal připomenout i leckteré proměny doby od let šedesátých do počátku let devadesátých - od let nesvobody do počátku let svobody.