číslo 11 / 2007

Rozhlas Plus

Host do domu

Žádný libretista by se mnou nevydržel

   „Hudba by měla být chvilkou k zamyšlení; měla by otevírat mnoho otázek, na které v dnešní chaotické době nemáme čas. Hudba má dávat člověku sílu.“ O tom je přesvědčena skladatelka Sylvie Bodorová, která patří k nejvýraznějším osobnostem současné české hudební scény. Přestože má ráda tradici a ctí ji, nesnaží se předstírat, že žije v jiném než 21. století, které se odráží i v její tvorbě. Na druhou stranu by chtěla přinést posluchačům něco z kvality klasické hudby, potěšit je a dát jim pocit jistoty, který nám v životě dnes dost chybí. O hudbě a komponování hovořila Sylvie Bodorová při své nedávné návštěvě Hosta do domu Českého rozhlasu 2 - Praha.

Píšete hodně pro smyčcové nástroje, harfu, klavír i kytaru, spolupracujete někdy při komponování s interprety?
Většinou píšu na objednávku, což považuji za skvělé ze dvou důvodu: jednak musím dodržet termín a jednak píšu pro konkrétního interpreta. Když mám tu možnost, ráda s ním určité věci konzultuji. I když se hodně zajímám o hudební nástroje a pečlivě je studuji, nikdy nemohu vědět o nástroji tolik, jako člověk, který na něj hraje od rána do večera. Já se pak od interpreta snažím získat nějakou novou informaci, abych si rozšířila svůj rejstřík vědomostí, což se mi většinou podaří. Navíc se také snažím psát danému interpretovi přímo na tělo, jak se říká. Když se to podaří, interpret mou skladbu hraje mnohem radši, protože vystihuje jeho osobnost. Takže vždycky píšu jak pro specifický nástroj, tak pro osobnost interpreta.

Komponujete jak pro orchestry, tak pro komorní tělesa, jaký je v tom rozdíl?
Na první pohled to tak možná nevypadá, ale napsat vynikající komorní skladbu není o nic lehčí než napsat velkou skladbu orchestrální. Psát pro orchestr je sice pracnější, protože člověk musí řešit více hlasů, ale zase na druhou stranu má více možností. Výborné je mít příležitost rozhodnout se a vyvážit práci tak, že po obrovské oratorní skladbě přijde na řadu něco drobnějšího. Člověk se očistí, jako v laboratoři se zaměří na detail a je to celkově příjemné.

V současnosti pracujete na oratoriu Mojžíš k 50. výročí Mezinárodního hudebního festivalu Smetanova Litomyšl, v jaké fázi jste?
Mám kompletní libreto, které si píšu sama, protože žádný jiný libretista by se mnou asi nevydržel. Neustále totiž něco škrtám a měním podle toho, jakou potřebuji hudbu. Co se týče hudby, mám Mojžíše už rozvrženého a pracuji na jednotlivých částech.

Nejprve tedy vzniká libreto a pak hudba, nebo je to obráceně?
Libreto píšu vždy jako první, abych měla základní kostru. Až když ji mám, pouštím se do hudby. Ale v podstatě to vzniká, jako když se skála vynořuje z moře, postupně se vše rodí, vlastně se dá říct: obojí dohromady.

Oratorium Mojžíš je na biblické téma, což jsou obecně náměty, které vás zajímají a věnovala jste se jim už dříve. Čím vás přitahují?
Především svou nadčasovostí. Když si člověk připustí, jak staré jsou ty příběhy, jdou na mě někdy až mrákoty. Uvědomuji si, jak moc jsou ta témata aktuální a jak málo jsme se my lidé za ta tisíciletí změnili.

Kvůli oratoriu jste odložila psaní opery, která se bude jmenovat Portrét a je na námět Gogolovy povídky, oč se jedná?
Je to stejnojmenná povídka z Petrohradských povídek, která řeší vlastně podobný problém jako Mojžíš. Kdybych to měla říct jednou větou: je to masová manipulace a následný tanec okolo zlatého telete. A to je myslím něco, co dnes prožíváme všichni. Opera je celá naskicovaná, už mi chybí pouze čistopis partitury u počítače. Premiéra, která měla být v září, je ale odložena. Věřím však, že Portrét brzy uslyšíme.

Je to vaše první operní dílo, jak se vám připravuje?
V době studií jsem napsala jednu menší operu pro děti, ale velkou operu píšu skutečně poprvé. Je to tvrdý oříšek, ale nejtvrdší bude, až se začne studovat. Pro každého hudebního autora je zkoušení v divadle velké překvapení, je to totiž týmová práce, na kterou člověk není zvyklý, takže je to velká neznámá.

Libreto k opeře si píšete opět sama, jak jste přistoupila ke Gogolovu textu?
Předně: povídka je něco jiného než následná dramatizace, zásah do textu musí být daleko větší. Když srovnám Portrét a Mojžíše, musím říct, že bible má úžasnou výhodu, protože si z ní člověk může vzít celé verše a z nich, tedy z těch jednotlivých kamínků, si postavit vlastní stavbu. U Gogola je to jiné, protože je tam velmi charakteristická řeč, takže jsem se s libretem natrápila daleko víc, než při práci s biblí, kde je to více dané.

Nechala jste se při komponování opery inspirovat ruskou hudbou?
Ano, použila jsem i určité pravoslavné chorály, protože si myslím, že by tam měly být, aby navodily specifickou atmosféru. Operu jsem ale nazvala www.portrét, a tím jsem dala najevo, že to není Gogol, ale že se jedná o naše 21. století. Námět té povídky je natolik aktuální, že jistě může něco říci i současníkům.

Fascinuje vás lidský hlas a jeho možnosti?
Říká se, že lidský hlas je nejnádhernější nástroj. A to je velká pravda. Osobně mám čím dál větší slabost pro lidský hlas. V hudební oblasti je to nejbližší cesta k srdci posluchače.

Vaše hudba se hraje na mnoha místech v zahraničí, vnímáte rozdíl mezi posluchači?
Do určité míry ano, ale mám velkou radost, že lidé reagují na mou hudbu i na úplně opačném konci světa. Uvědomuji si, že hudba má obrovskou moc a překonává jazykové bariéry. Jsem ohromně šťastná, že jsem skladatel a mám možnost dělat práci, která může promluvit k lidem i velmi vzdáleným. O tom svědčí i má poslední práce: dokončila jsem skladbu, kterou si objednalo Evropské centrum sborové tvorby. Moc si této prestižní objednávky vážím. Cyklus tří sborů bude mít premiéru v létě v Lucembursku, jmenuje se Amor tenet omnia a vznikl na latinský text. Univerzální latina ve středověku také překračovala hranice.

Komponujete hudbu z hlavy nebo si ji přehráváte na klavíru?
Nejlepší nápady se většinou rodí mimo ateliér, který mám ve Zbiroze, na detailech samozřejmě potom pracuji u klavíru. Jednou se mi stalo, že mě téma klavírního koncertu napadlo na kole. Abych ho nezapomněla, zpívala jsem si toto rozsáhlé a komplikované téma celých deset kilometrů na cestě domů.

ZUZANA VOJTÍŠKOVÁ

Foto ArcoDiva