číslo 11 / 2007

Navštivte

Připomenuté kouzlo terakoty

   Výstava s názvem Terra (cotta) - Plastika a majolika italské renesance ve zkratce ozřejmuje tento zvláštní výtvarný fenomén, jehož výrazová sdělnost, potažmo tvarová a barevná ušlechtilost je vskutku okouzlující, a to zvláště vzhledem k profánnosti výchozího materiálu - pálené hlíny. Seznamuje nás s jejím mnohotvárným technologickým využitím během 15. a na počátku 16. století a ukazuje společná východiska dvou výtvarných disciplín - renesanční plastiky a majoliky stylu istoriato. Terra cota (italsky pálená hlína) je specifickým přínosem hmotné kultuře, jejíž vznik se datuje do období prvé třetiny quattrocenta, kdy v ateliérech významných umělců Filippa Bruneleschiho, Lorenza Ghibertiho a především Donatella vzniká řada drobných prací právě z pálené hlíny a štuku. Umělecké klima, nastolené materiálovou experimentací těchto předních florentských sochařů, povýšilo tuto dodenávna pouze užitkovou hmotu na úroveň klasických sochařských materiálů, především mramoru a bronzu. Z Florencie pak tato renesanční vlna přechází do Říma, Neapole, Rimini, Ferrary, Milána a konečně i do Benátek.
   V samotné Florencii se postupně stal právě tento způsob sochařské tvorby z vypalované, poté i glazované a zlacené hlíny fundamentálním uměleckým projevem, jakkoli vztah terakoty a soudobé kamenné či kovové plastiky skýtá zajímavé formální odkazy a srovnávání. Z oblasti vysokého umění prolíná pak terakota do měšťanských rodin, v nichž se drobná profánní plastika stává vyhledávaným uměleckým zbožím, souznícím s dobovou snahou o povýšení sféry denního života do oblasti vyšších estetických nároků.
   Výběr vystavených artefaktů zahrnuje typické a ve druhé polovině 15. století populární štukové mariánské reliéfy z dílny Benedetta da Maiano, Antonia Rossellina a Neroccia de Landi ze sbírky Slezského zemského muzea a hradu Šternberka, terakotové glazované plastiky Benedetta Buglioniho ze zámku Žleby a dvě terakotové busty z majetku pražské Národní galerie: poprsí Bolestného Krista od Mattea Civitaliho a uhrančivou podobiznu Lorenza Medicejského od anonymního florentského sochaře.
   Stejná hmota, tedy jemné jíly a barevné glazury, se stala předpokladem rozvoje luxusní keramiky - majoliky krásného stylu (stile bello) z prvé poloviny 16. století, skrze níž dosáhla vynalezená technologie svého vrcholu. Přední italské dílny tehdy již zvládly náročný způsob malby vysokožárnými barvami, již dříve obdivovaný v orientálních importech. Rozkvět zaznamenala tato technika ve druhé třetině 16. století, kdy především v Urbinu vznikaly majolikové předměty s náročnou figurální malbou, tzv. istoriati („historie“) , inspirované soudobými malířskými a grafickými předlohami. Takto vyzdobené mísy a talíře se staly skutečnou, byť exkluzívní součástí stolování, majolikové reliéfy pak v měšťanských i šlechtických rodinách sloužily na způsob závěsných obrazů, ale i noblesních devocionálií, domácích oltářů.

Výstavu v klášteře svatého Jiří, sídle stálé expozice Sbírky starého umění Národní galerie, lze navštívit do 15. dubna.

JAROSLAV VANČA

Foto Národní galerie v Praze