číslo 9 / 2007

Titulní rozhovor

Zuzana Lapčíková,
zpěvačka a cimbalistka

Jaký máte vztah k rádiu?

Silný. Doma jsme neměli televizi, takže jsem vyrůstala s malým tranzistorovým přijímačem. V dobách svých studií jsem dokonce byla zaměstnancem rozhlasu, hrála jsem v Brněnském rozhlasovém orchestru lidových nástrojů. K rádiu mám velice nostalgický, řekla bych intimní vztah. Rozhlas mě baví. Je to silné médium, navíc má schopnost působit na člověka a povzbuzovat v něm fantazii. Tím, že předkládá „jen“ zvukový vjem, musí si člověk obraz sám představit.

Své poslední album, Černobílá, jste nahrála právě v rozhlasovém studiu.

V rozhlasových studiích jsem natočila už několik nahrávek. Musím se přiznat, že jít do studia je pro mě jako vrátit se domů. Mám k němu hodně osobní vztah i díky neopakovatelné atmosféře, která v něm panuje.

Černobílá je poctivé album už proto, že má čtyřiasedmdesát minut; chtěli jste lidem za jejich peníze dát „hodně muziky“?

Natočili jsme spoustu materiálu, dokonce jsme se báli, abychom se vůbec na jeden nosič vešli. Spousta věcí vznikla až ve studiu, bylo to spontánní a občas i improvizované. Nedá se tedy říci, že jsme si nachystali takovou a takovou minutáž, vyplynulo to samo.

Měli jste víc variant pro název alba?

Ano, ale nakonec jsme setrvali u původně pracovního názvu Černobílá. Vyjadřuje totiž bipolaritu života, skutečnost, že dva protipóly na spektrální škále kráčejí pospolu.

Jak často se setkáváte s tím, že si lidé vaše alba přepalují?

To neumím přesně říct; obecně si ale myslím, že desky se vypalují hodně. Pokud by cédéčka byla finančně dostupnější, možná by to nebylo tak časté. Myslím si, že současný stav je předzvěstí toho, že se hudba bude šířit úplně jiným způsobem.

Může vypalování omezit hezký buklet a jeho výprava, například oblíbené digipacky?

Myslím si, že jen trochu. Pro diskofily může mít pěkný buklet hodnotu, pokud ale bude možnost desky přepalovat, tak se přepalovat budou.

Hlídáte si buklety svých desek?

Snažím se. Byla bych ráda, aby všechno, co dělám, mělo své souvislosti a aby buklet měl sdělnou a výtvarnou hodnotu. Snažím se tedy být v kontaktu s jeho autorem a intenzivně probíráme možné návrhy a varianty.

Cédéčko přináší romskou a moravskou hudbu. Jde o konfrontaci nebo o spojení?

Moravská a romská hudba kráčejí blízko sebe - obě etnika žila až do druhé světové války ve velice těsném kontaktu. Musím přiznat, že instrumentální podobu moravské lidové hudby nám z velké části zachovali právě romští muzikanti. To je obrovská hodnota, kterou si uvědomuji a kterou jsem se pokusila zakomponovat i na tuhle nahrávku. Onen rozchod, způsobený druhou světovou válkou, souvisí nejen s hudbou, ale vůbec s kontaktem etnik. Toho rozchodu je škoda, i kvůli němu přicházejí další společenské problémy. Pokusili jsme se romskou a moravskou hudbu opět propojit.

Doplatily moravské vesnice na „odromštění“ po druhé světové válce?

Celá společnost na to doplatila. Kolem nás je spousta xenofobních nálad, které plynou z nepoučenosti a neznalosti. Doplácíme na to, že nemáme možnost čerpat z přítomnosti jiného etnika - a nemyslím jen Romy, platí to i o Židech a Němcích.

Zapadne spíš romský muzikant do moravské nebo moravský do romské kapely?

Romský muzikant zapadne do jakékoliv kapely, protože je silně adaptabilní a muzikální. Vidíte to po celé Evropě: romský prvek vyvolal odezvu v hudbě ostatních etnik, vyvolal dokonce vznik nových hudebních žánrů.

Co si ze spolupráce s romskými muzikanty odnášíte?

Prostřednictvím romských cimbalistů se vracím k naprosto přirozenému přístupu k cimbálu. To je obrovská škola. Já jsem jako dítě školou povinné začala hrát na nástroj, který je v jistém prostředí doménou právě romských muzikantů. Oni umějí cimbál „obsluhovat“ velice technicky zručně a intuitivně, já jsem se učila spíše akademickému přístupu k tomuto nástroji. Myslím si, že se na cimbál budu učit hrát do konce života.

Je nějaká hudba, kam by se cimbál nehodil?

To je zajímavá otázka... Myslím si, že cimbál má spoustu barevných možností, ne všechny jsou dnes využité. On opravdu působí jako akustický syntetizátor. Věřím, že cimbál se v budoucnu uplatní v mnoha žánrech, protože může přinést nový zvuk, který by například navozoval určité nálady a atmosféry.

Kolik existuje literatury pro cimbál?

Cimbál sice má svoji literaturu, ale v porovnání s klasickými nástroji je toho málo. Často pak hráváme transkripce, což je trochu diskutabilní. Co je pro nástroj vhodné a co bude dobře znít, to je otázka vkusu. Cimbálová literatura pochází převážně z Maďarska, i když i u nás se najde několik autorů, kteří pro cimbál psali.

Předpokládám, že si s sebou na vystoupení často vozíte svůj nástroj. Stalo se vám při převozu někdy něco opravdu nepříjemného?

Cimbál si vozím na naprostou většinu svých vystoupení. Když výjimečně hraji na nástroj vypůjčený, mám z toho pak spíše negativní zážitky. To není jako s klavírem; kvalitních cimbálů není mnoho. Jednou jsme s kolegou Petrem Růžičkou jeli koncertovat do západního Německa, kde jsme doprovázeli nějaký klasický operetní recitál. Při cestě jsme měli zle vyhlížející autonehodu. Naštěstí se nikomu nic nestalo a bez újmy to přečkal i cimbál. O nástroj mám pořád strach, na cestování je hodně nepohodlný, pokaždé trpí, musí se ladit, musí se aklimatizovat na novou teplotu... Je to prostě komplikace.

Existují školy pro cimbalisty?

Od poloviny padesátých let se cimbál studoval na konzervatoři v Kroměříži, později byla výuka přenesena do Brna, dnes se dá studovat na obou konzervatořích. A pak na Slovensku a samozřejmě v Maďarsku.

Učíte?

Ano, i když teď jsem to kvůli mateřským povinnostem na nějaký čas přerušila. Během svého působení v Uherském Hradišti se mi podařilo vybudovat třídu o třiadvaceti žácích. To je docela hodně, zájem roste a v Hradišti pak mají děti možnost své znalosti a dovednosti realizovat v souborech a cimbálových muzikách.

Obraťme list: zajímáte se o politiku?

Já sama politické ambice nemám, ačkoliv jsem se dopustila nějakých aktivit na podporu určitých lidí - a to proto, že jsem potřebovala projevit nějaký názor. Myslím si, že politika, ať už chceme nebo ne, ovlivňuje kulturu a kvalitu našeho života. Babička prožila první světovou válku, krizi, druhou světovou válku, studenou válku, kolektivizaci vesnice... Ve dvacátém století politika člověka formovala opravdu zásadně. Maminka nesměla z politických důvodů studovat, přesto se stala učitelkou a později ředitelkou školy. A protože byla bezpartijní, tak, ačkoliv tu škola vedla, faktický vliv měly ty zaměstnankyně školy, které měly politickou příslušnost. Politika člověka ovlivňuje i dnes. Myslím si, že největší problém naší společnosti je pocit, že politika se nás vůbec netýká, že to je něco nečistého a zlého.

S jakou stranou jste spojila své jméno?

Několikrát jsem dekorovala kandidátky, jednou Strany zelených, naposledy Evropských demokratů. Udělala jsem to ráda, protože jsem chtěla hájit jistý názor a zájem. Myslím si, že je to opravdu důležité. Člověk by měl dozrát, ztratit zábrany a názor projevit.

Co jste říkala vystěhování Romů ze Vsetína?

Měla jsem to štěstí potkat se s elitní muzikantskou rodinou a několika romskými muzikanty, kteří patří k naprosto neproblémovým, vzdělaným a nesmírně lidským občanům této země, od kterých se člověk může hodně naučit. V každé společnosti, i v té naší většinové, se mohou vyskytnout problémoví lidé. Ke vsetínskému případu bych zaujala spíše negativní stanovisko. Přestěhovat lidi někam jinam je prostě akt násilí. Je to věc bolestná, citlivá a je důsledkem mnoha dalších souvislostí. Myslím si, že to řešení ve Vsetíně bylo příliš razantní a asi ne úplně šťastné. Na druhé straně je ale třeba hledat řešení problémů.

V minulosti jste spolupracovala s Idou Kelarovou na projektu Ženské hlasy. Jaké u nás je, podle vašeho názoru, postavení žen?

To je složitá otázka. Do jisté míry tradiční a do jisté míry vyhraněně netradiční. Oba dva tyto póly u nás existují, setkáváme se jak se silnými emancipačními snahami, tak s velice tradičním postojem k ženské otázce. Jsou tu ale opravdu zásadní problémy: existují například matky - samoživitelky, které jsou ve velmi svízelné situaci, nemají žádné právní dovolání a musí svou situaci nějakým způsobem řešit.

Jak se díváte na české emancipační hnutí?

Naprosto pozitivně. V žádném případě nepopírám tradiční ženské role, ostatně sama jsem hodně rodinný typ, ale mám tolerantního muže, který mi nikdy nebránil se realizovat. To považuji za své obrovské štěstí; vím, že by to mohlo být i jinak, že by moje seberealizace mohla manželovi vadit. V tom okamžiku bych byla o něco podstatného ochuzena, stejně tak i moje rodina, děti a ve výsledku i ten partner.

Když jste na to narazila: jak zvládáte rodinu a umělecké působení?

Snažím se. Silné zázemí mám jak v manželovi, tak v rodičích. Moje maminka mi velice pomáhá, žijeme s rodiči v jednom domě. Pomáhají nám i rodiče mého manžela, u kterých je, mimochodem, právě v tuto chvíli náš roční syneček. A je to přirozené, je na to zvyklý. Často se všichni navštěvujeme, máme mezi sebou hezké vztahy.

V recenzích vašich vystoupení se člověk dočte, že máte hlas folklorní, folkový, jazzový, sebevědomý, skromný... Jak charakterizujete svůj hlas a zpěv vy sama?

Zpívám, jak mi zobák narostl! Já jsem se zpívat nikdy neučila, nikdy jsem neprodělala žádné hlasové školení. Nemůžu ale zapomenout na to, že na konzervatoři mě intonaci učil pan profesor Řezníček, který byl tak přísný, že na jedničku zpíval jenom Pánbůh. Dodnes ale tvrdím, že v naší rodině zpívala nejlíp babička, potom maminka, u mě je ten zpěv už vlastně taková, řekla bych, zředěná kategorie. Teď to vypadá, že naše holčička bude taky dobře zpívat... no, uvidíme. Já zpěv beru vlastně jen jako sebevyjadřování hlasem.

Často zmiňujete babičku a dědečka...

Protože jsou pro mě důležití. Vyrostla jsem, jak s oblibou říkám, v takovém obživlém muzeu vychovávána prarodiči. Měla jsem štěstí, že jsem jejich prostřednictvím zažila hodně tradiční způsob života, odmalička jsem byla přivázána babičce na zádech a komentovala jsem, co dělá - a ona si při každé činnosti dokázala zpívat. S dědou jsem absolvovala různé vycházky včetně vycházek do protější hospody, kde se hodně zpívalo.

Zajdete si dnes jen tak do hospody, třeba na vínko?

Na vínko nemusím chodit do hospody, protože máme svůj vinohrad a sklep. Při různých slavnostních příležitostech ale rozhodně neodmítnu pozvání. Zvlášť pozitivní vztah k alkoholu ale nemám. Stačí mi dát si dvě deci, cimbál se pak slije v jednu měděnou plochu a do těch strun už se nedá trefit.

Stalo se vám to někdy?

Právě proto, že se mi to jednou stalo, už to nezkouším.

Jsou vaše děti v něčem po vás?

Každé v něčem, ony si to krásně rozdělily. U nás v rodině je třeba jedna vlastnost, která se dlouho a intenzivně dědí: vášnivé čtenářství. Já tím trpím taky a starší synáček si ke čtení došel úplně sám už ve čtyřech letech. Všechny tři děti mají rády hudbu, jsou muzikální, ti starší už se i aktivně projevují. Na druhou stranu, všechny děti jsou svébytné osobnosti a člověk se musí často vypořádávat s jejich názorem. Je to nepřetržitý proces výchovy, která, pravda, není snadná. Naše starší děti jsou dvojčátka, to je samo o sobě specifické. Škádlí se, mají okamžiky obrovské lásky a pak se spolu zase dokáží porvat. Proti nám dospělým se ale umějí spojit a stát si na svých stanoviscích. Vedle nich máme ročního Toníčka. Starší děti už jsou ve věku, že se jim dá na chvíli svěřit, ony o něj mají starost a cítí se být důležité. Všichni společně tak máme něco maličkého, o co se musíme společně starat. Je to krásné spoluprožívání rodinného života, do kterého děti nádherně zapadají, aniž by se jim muselo všechno vysvětlovat.

TOMÁŠ PILÁT

Foto Jarka Šnajberková