číslo 9 / 2007

Rozhlas Plus

Elton John: Nejdůležitější jsou emoce

„Zdá se mi, že tvůj život byl jak svíčka ve větru, nikdy nevíš, kam se plamen otočí, když se ohlásí deště. Rád bych tě byl poznal, ale byl jsem ještě dítě. Tvá svíčka dohořela dlouho před tím, než dohoří pověst o tobě.“ - Úryvek z písně Candle In The Wind, jež byla poctou dvěma předčasně zemřelým legendárním ženám - Marilyn Monroe a poté Lady Dianě. V posledním březnovém vydání pravidelného vzpomínkového pořadu Staří, ale dobří (ČRo 2 - Praha, vždy v sobotu v 17.05) jeho autoři přiblíží posluchačům první slavné roky výrazné postavy populární hudby, jejíž sláva se skutečně dotkla a vlastně stále dotýká hvězd v celosvětovém měřítku. Zpěvák, pianista i skladatel Reginald Dwight, kterého příznivci populární hudby znají jako Eltona Johna, totiž 25. března oslaví kulaté šedesáté narozeniny.

Angličan, který proslul nejen svými písničkami, ale také extravagantním oblečením, přízní k anglickému fotbalu, upřímným přátelstvím se světovými celebritami, velikým bohatstvím i neskrývanou homosexualitou, spatřil světlo světa v Pinneru, hrabství Midddlesex a byl již od dětství obklopen hudbou. Jeho otec hrál na trumpetu v orchestru britského královského letectva a malý Reginald poprvé usedl k černobílým klapkám klavíru už ve svých čtyřech letech. Ve dvanácti získal částečné stipendium na prestižní londýnské Královské hudební akademii. Hudbu tedy miloval, zvláště se mu zalíbilo blues. Se školou to ale bylo horší, gymnázium opustil pouhé tři týdny před maturitou. S pomocí bratrance Roye, který mimochodem hrál profesionálně fotbal, získal špatně placené místo v hudebním vydavatelství a nadále patřil do kapely Bluesology, která se vyšvihla na úroveň vyhledávané doprovodné kapely pro tehdejší hvězdy amerického rhythm and blues, přijíždějící na turné do Británie.

Shodou náhod získal Reginald text písně sedmnáctiletého, básnicky nadaného Bernieho Taupina, který se mu velmi zalíbil. Začali si dopisovat a korespondenčně vytvořili na dvacet skladeb, než se poprvé potkali a obohatili pop music o takové skvosty jako Rocket Man, Daniel, Goodbye Yellow Brick Road nebo Don't Let the Sun Go Down On Me. Zpočátku to však na rychlou cestu ke slávě nevypadalo... Slibný průlom v neúspěšném mezidobí přišel v létě sedmdesátého roku, kdy se na britském i americkém trhu objevilo album nazvané jednoduše Elton John. Na obou stranách Atlantiku si na debut vedlo až neuvěřitelně dobře - v Americe se dostalo až na čtvrtou příčku hitparády. Album obsahovalo skladbu Your Song, která byla rovněž velice úspěšná. Ještě bychom měli v tomto nástinu první etapy kariéry Reginalda Dwighta napsat, kde se vzalo jméno Elton John. Došel si pro něj ke svým někdejším kolegům ze skupiny Bluesolog , Eltonu Deanovi a „Long“ Johnu Baldrymu, čili spojil jejich první dvě jména.

Sir Elton John, který se osobně představil i svým českým příznivcům, odpověděl autorům pořadu Staří, ale dobří prostřednictvím jejich kamaráda a rozhlasového moderátora, liverpoolského rodáka Tonyho Newmana na trojici otázek, jejichž odpovědi vytvářejí v rámci pořadu tři samostatné celky.

V roce 1972 jste se svými muzikanty usadil ve známých „jahodových“ nahrávacích studiích ve Francii. Zde vznikla dvě alba: Honky Chateau s nezapomenutelnou skladbou Rocket Man, a najmě Don‘t Shoot me, I‘m Only the Piano Player, Nestřílejte na mne, jsem jen pianista, ze kterého vzešel váš první hit, Crocodile Rock. Ten ovšem v rámci vaší dosavadní produkce působil dosti atypicky. Jak skladba vznikla?
Vždy jsem chtěl napsat písničku, která by byla nostalgická, která by připomněla zlatou éru rokenrolu a zachytila tu správnou atmosféru. Crocodile Rock je pouhou kombinací mnoha velkých rokenrolových hitů, jako Little Darling, Oh, Carol, některých věcí od Beach Boys a Eddieho Cochrana. Je to opravdu jen kombinace jiných písní, tedy kompilát zvláštního druhu, který ale podle mého názoru drží dobře pohromadě. Není to písnička o mně, není to příběh někoho konkrétního, jsou to vzpomínky na muziku, jaká člověka, který vyrůstal v určité době, nemohla minout a kterou si s sebou nese v životě dál.“

Autorská dvojice Bernie Taupin a Elton John byla v sedmdesátých letech srovnávána s tandemem McCartney - Lennon. Jak vznikaly vaše společné písně?
„Bernie, který jako autor pracuje velice rychle, se zpravidla objeví s několika listy pod paží, které jsou popsané texty. Dávám si tak půl hodiny, hodinu, když to nejde, přejdu k další skladbě. V práci jsme si nikdy nekonkurovali. Nikdy se nemotám do psaní textů. Jen někdy nadhodím titul, nebo řeknu Napiš píseň o lásce, nebo píseň s dívčím jménem, a je to! Mám rád písně, ve kterých o někom zpívám, protože tam můžu dát plno emocí. To považuju v písničkách za nejdůležitějších věc - emoce.“

V roce 1975 jste zasáhl americkou hitparádu velikým hitem Philadelphia Freedom. Její vznik má úzký vztah k tenisu, respektive Philadelphskému klubu jménem Freedoms, který svého času vedla Billie Jean Kingová, jedna z nejúspěšnějších tenistek všech dob. Jak ji máte uchovánu v paměti?
„Tu skladbu jsem napsal v době, kdy ve Philadelphii vznikala spousta dobré muziky. Mám na mysli třeba O‘Jays, Harold Melvin and the Blue Notes, Billy Paul, MFSB a další, za kterými stála autorská dvojice Gamble a Huff. Má kamarádka Billie Jean Kingová měla zrovna za sebou nějaký úspěšný turnaj. Přišel jsem za ní a řekl: Poslechni si tohle, napsal jsem ti písničku! Billie byla má velká fanynka. Vědomě jsem se snažil napsat skladbu, která by zněla stejně jako něco vytvořeného ve Philadelphii. Název skladby je tak vlastně poklonou philadelphské soulové hudbě a Billie Jean Kingové zároveň. Bylo to asi poprvé, kdy jsem si sedl ke psaní s tím, že udělám úspěšnou věc, a ono se to nakonec podařilo.“

JIŘÍ KASAL

Foto archiv