číslo 4 / 2007

Navštivte

Alchymie štěstí, vodovodní trubka a Panna Maria

Románu Spříznění volbou si Johann Wolfgang Goethe velmi cenil a těžce nesl jeho vlažné přijetí. V roce 1809, v době, kdy jej dopisoval, svému tajemníkovi prozradil, že v něm chtěl „ztvárnit společenské poměry a jejich konflikty v symbolickém pojetí“. Komorní příběh románu ale jakoby jeho tvrzení příliš neodpovídal: Baron Eduard a jeho žena Charlotta přetvářejí, jak to tehdy bylo v módě, okolí svého sídla v anglický park. Do zámku pozvou Eduardova přítele Otu a Charlottinu schovanku Otýlii. V této čtveřici vzniknou nové vztahy, vše směřuje k výměně partnerů, protože ale Charlotta s Eduardem otěhotní, Ota a Eduard hledají řešení situace v odchodu k vojsku. Dítě se narodí a Otýlie nešťastnou náhodou zaviní jeho smrt. Eduard v tom vidí znamení, aby se rozvedl se Charlottou a vzal si Otýlii. Otýlie se však trestá půstem a zemře vyhladověním. Vesničané jí přisuzují zázraky a stává se pro ně svatou… Příběh je vyprávěn hutně a bez komentářů. Již tím se nabízí k četným interpretacím. Navíc je předznamenán popisem chemické reakce, při které dochází mezi látkami k obdobné výměně vazeb, k jaké došlo mezi jeho hrdiny. Této reakci se v tehdejší lučbě říkalo „spřízění volbou“. Utváření příběhu dle „vzorce“ jeho mnohoznačnost ještě zesiluje.

Možnosti „různočtení“ Goethovy klasicistní prózy zdařile využili dramaturg Karel František Tománek a režisér Jan Antonín Pitínský, kteří poprvé v historii českého divadelnictví připravili její scénickou podobu. Uvádí ji Dejvické divadlo a dle mého názoru se jedná o jednu z nejlepších inscenací, které se v roce 2006 na našich jevištích objevily. Okouzluje již svou scénografií. Kostýmy Jany Prekové připomínají pozdní rokoko přecházející do jednoduššího klasicismu a předznamenávají charaktery svých nositelů. Na scéně je zelený kopec, zahrádka, ba i trubka s kohoutkem, z níž lze pustit vodu do konví... Ironický odstup tvůrců inscenace k životnímu modu hrdinů, k jejich uměle pěstované přirozenosti, je nejočividnější ve stylizaci hereckého projevu. Gesta postav jsou nadnesená a jejich sentimentalismus je podtržen dikcí citovaných pasáží (ostatně i překlad E. A. Saudka má už dnes silnou patinu). Nejlépe se lavírování mezi ztělesňováním a předváděním postavy daří Lence Krobotové v roli Charlotty. K opravdové přirozenosti má nejblíže Otýlie. V podání Marthy Issové je to naivní, prostinká panna. Když ji Eduard (Jaroslav Plesl) sevře do náručí, zvedne ze země a znehybněnou vleče z místa na místo, působí až jako figurína. Totéž pak v závěru opakuje s její mrtvolou. Oduševnělost a krása Otýlie kulminovaly, když v živém vánočním obrazu představovala Pannu Marii. Pěkný kontrapunkt ke křečovitému krasodušství zbývajících hrdinů, především Oty Václava Neužila.

Zatím zmíněné prvky inscenace vytvářejí podloží pro takovou interpretaci příběhu, jež v něm - ve shodě s některými Goethovými výroky - vidí střet mezi svévolností osobní volby a nadosobním osudem. V programu k inscenaci je ovšem hojně citována obsáhlá studie Waltera Benjamina, která odkrývá i další možnosti výkladu románu a vrcholí až platonsky laděnou úvahou o lásce, vyjevování krásy a o mystériu, kdy „dramatické přerůstá z oblasti řeči do jiné, vyšší a pro řeč nedosažitelné“. Estetismus inscenace posilovaný i působivou hudbou Richarda Dvořáka, skvělým využitím dobových německých písní a výraznou světelnou kompozicí (inspirovanou Goethovým popisem osvětlení živých obrazů vytvářených jeho hrdiny) svědčí o tom, že ani tento možný aspekt prózy nebyl při její transpozici na jeviště opomenut. V čem ale vidím aktuálnost inscenace je to, že ironicky konfrontuje „hry na krásný život“ (k nimž se západní civilizace upíná od dob osvícenství) s tragickými konci, do nichž tyto rozumářské opusy „alchymie štěstí“ ústí, jsou-li aplikovány na mezilidské či společenské vztahy.

BRONISLAV PRAŽAN

Foto Dejvické divadlo