Návrat na titulní stránku

číslo 4 / 2007

Dívejte se


Helena Třeštíková sděluje nesdělitelné

Helena Třeštíková, novopečená ministryně kultury, patří mezi naše přední dokumentaristkyDalší film z volného cyklu režisérky Heleny Třeštíkové Paměť 20. století se jmenuje Nesdělitelné. Ukazuje okolnosti největší masové vraždy občanů Československa - likvidaci vězňů takzvaných rodinných táborů v Osvětimi v roce 1944. Třeštíková tak narazila na téma, které u nás není příliš známé. Česká televize film uvede ve čtvrtek 25. ledna na ČT 2. Režisérce jsme položili několik otázek.

Kde jste tedy k tématu přišla?
Poprvé jsem se o něm dozvěděla z knihy Rudolfa Vrby Utekl jsem z Osvětimi. Velmi mě to zaujalo a rozhodla jsem se, že natočím o Rudolfu Vrbovi dokument. Z toho nakonec sešlo - v Kanadě žijící pan Vrba měl požadavky, které nebyly v našich finančních možnostech. Ne, že by chtěl honorář za natáčení, přál si ale zaplatit letenku 1. třídy a ubytování v Praze pro dvě osoby na měsíc. Film se tedy netočil a Rudolf Vrba pak zemřel; mě ale to téma neopustilo, vyhledala jsem pár jiných pamětníků a snímek nakonec vznikl.

Film tedy stojí na jejich výpovědích ...
Ano. A aby ve filmu nebyly pouze „mluvící hlavy“, využili jsme i archivních záběrů. Záznamy z Osvětimi neexistují, pouze z osvobození a ty by se nám nehodily. Napadlo mě tedy pro dokreslení použít archivy zachycující běžný život v Protektorátu, život lidí, kteří vůbec netušili, co se děje o pár set kilometrů dál. Celým filmem pak prochází předčítání jmen těch, kteří byli za 2. světové války zavražděni.

Natáčela jste se svými protagonisty i v Osvětimi?
Ne, oni se tam nechtějí vracet. Kromě toho je to očekávaný model a zdá se mi, že bychom rozmnožovali postupy, které už použili jiní dokumentaristé.

Proč se, podle vás, u nás o rodinných táborech ví tak málo?
O to jsem se taky zajímala. Někteří historikové soudí, že proto, že se ta věc týkala pouze Židů. Brzy po válce se u nás začal akcentovat pouze komunistický odboj a židovské téma bylo násilně potlačeno. Kdyby v těch rodinných táborech byli příslušníci všech ras, bylo by to asi jiné. Připadá mi to neuvěřitelné - jde tady o největší masovou vraždu občanů Československa, a my o ní prakticky nic nevíme! Uvědomme si, co se tam dělo, co ti lidé prožívali: doufali, že se jim podaří se zachránit a přitom tušili, jak skončí. To je skutečně nesdělitelné. Ti, co přežili, to sami říkají; také proto jsem tak svůj film nazvala.

TOMÁŠ PILÁT

Foto Hana Rysová